Reklama

Reklama

Cecilia Bartoli - Sacrificium

(TV film)
  • Francie Cecilia Bartoli - Sacrificium
Hudební
Francie, 2009, 60 min

VOD (1)

Obsahy(1)

Hudební film s mimořádnou mezzosopranistkou ve slavných operních rolích kastrátů. Již více než dvacet let patří Cecilia Bartoli mezi absolutní světovou špičku na poli klasické hudby. Po celém světě se s velkým napětím a zvědavostí pravidelně očekávají její operní role, koncertní programy a nahrávky. Výjimečný počet osmi milionů prodaných nosičů, sto týdnů mezi nejhranějšími nahrávkami, mnoho zlatých desek, čtyři ceny Grammy, devět Echo a Bambi, dvě Classical Brit Award a mnoho dalších prestižních ocenění zobrazují neprodávanější klasickou umělkyni dnešní doby. Tímto způsobem Cecilia Bartoli přináší vážnou hudbu k srdcím milionů lidí po celém světě. A mimo to je nesmírně hrdá, že se jí díky jejím různým projektům a jejímu úsilí podařilo zpopularizovat mnoho neznámých a opomíjených skladatelů a jejich dávno zapomenutých děl.
V pořadu, natočeném v roce 2009 v barokním paláci Caserta u Neapole, zazněly v podání Cecilie Bartoli a souboru Il Giardino Armonico s dirigentem Giovannim Antoninim árie z oper, které v 18. století pro neapolské kastráty napsali skladatelé Nicola Porpora, Geminiano Giacommeli, Francesco Araia, Riccardo Broschi a Georg Friedrich Händel. Celý projekt Sacrificium (Oběť) vypráví příběh kastrátů v celé jeho složitosti a v souvislostech; je to příběh krásy, půvabu, kontroverze a krutosti. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (3)

Bohemák 

všechny recenze uživatele

Opravdu výjimečná pěvkyně, která se nebála potlačit svou ženskost, a úžasně předvedla opravdu krásné operní arie (z éry baroka a klasicismu), které byly napsány pro kastráty. ()

bohemia_regent 

všechny recenze uživatele

Jestliže prozatímním vrcholem tvorby Cecilie Bartoliové bylo v mém osobním žebříčku The Salieri Album z roku 2003, pak tento projekt vnímám jako srovnatelně jedinečný zážitek. Je obdivuhodné, jak se zpěvačka vypořádala s hudbou psanou pro kastráty. Zvládnutí pasáží, kde je potřeba v zájmu dramatičnosti uplatnit jisté hlasové forzírování, je přece jen pro ženu obtížnější než pro muže, i když je jím kastrát. A když pak slyším, v jaký nářez dokáže proměnit např. árii Cadro, ma qual si mira (autor Francesco Araia), nemám důvod nevěřit, že se diváci jejího letošního pražského koncertu postarali o atmosféru jako na rockovém koncertě. Ještě víc mě nadchla předposlední Son qual nave (autor Riccardo Broschi), naopak závěrečnou Ombra mai fu z Händelovy opery Xerxes mám přece jen radši v podání kontratenoristy Andrease Scholla, ale chápu její zdejší zařazení jakožto katarzního prvku, tím spíš, že je jako jediná nasnímána v exteriéru. Pochvalu si zaslouží i celková vizuální koncepce (za svoji netradičnost), stejně jako orchestr Giardino Armonico (ten naopak za svoji „tradičnost“ ve smyslu důsledně historicky poučené interpretace). ()

Reklama

Galerie (6)

Reklama

Reklama