Cecilia Bartoli - Sacrificium
VOD (1)
Obsahy(1)
Hudební film s mimořádnou mezzosopranistkou ve slavných operních rolích kastrátů. Již více než dvacet let patří Cecilia Bartoli mezi absolutní světovou špičku na poli klasické hudby. Po celém světě se s velkým napětím a zvědavostí pravidelně očekávají její operní role, koncertní programy a nahrávky. Výjimečný počet osmi milionů prodaných nosičů, sto týdnů mezi nejhranějšími nahrávkami, mnoho zlatých desek, čtyři ceny Grammy, devět Echo a Bambi, dvě Classical Brit Award a mnoho dalších prestižních ocenění zobrazují neprodávanější klasickou umělkyni dnešní doby. Tímto způsobem Cecilia Bartoli přináší vážnou hudbu k srdcím milionů lidí po celém světě. A mimo to je nesmírně hrdá, že se jí díky jejím různým projektům a jejímu úsilí podařilo zpopularizovat mnoho neznámých a opomíjených skladatelů a jejich dávno zapomenutých děl.
V pořadu, natočeném v roce 2009 v barokním paláci Caserta u Neapole, zazněly v podání Cecilie Bartoli a souboru Il Giardino Armonico s dirigentem Giovannim Antoninim árie z oper, které v 18. století pro neapolské kastráty napsali skladatelé Nicola Porpora, Geminiano Giacommeli, Francesco Araia, Riccardo Broschi a Georg Friedrich Händel. Celý projekt Sacrificium (Oběť) vypráví příběh kastrátů v celé jeho složitosti a v souvislostech; je to příběh krásy, půvabu, kontroverze a krutosti.
(oficiální text distributora)
Recenze (3)
Jestliže prozatímním vrcholem tvorby Cecilie Bartoliové bylo v mém osobním žebříčku The Salieri Album z roku 2003, pak tento projekt vnímám jako srovnatelně jedinečný zážitek. Je obdivuhodné, jak se zpěvačka vypořádala s hudbou psanou pro kastráty. Zvládnutí pasáží, kde je potřeba v zájmu dramatičnosti uplatnit jisté hlasové forzírování, je přece jen pro ženu obtížnější než pro muže, i když je jím kastrát. A když pak slyším, v jaký nářez dokáže proměnit např. árii Cadro, ma qual si mira (autor Francesco Araia), nemám důvod nevěřit, že se diváci jejího letošního pražského koncertu postarali o atmosféru jako na rockovém koncertě. Ještě víc mě nadchla předposlední Son qual nave (autor Riccardo Broschi), naopak závěrečnou Ombra mai fu z Händelovy opery Xerxes mám přece jen radši v podání kontratenoristy Andrease Scholla, ale chápu její zdejší zařazení jakožto katarzního prvku, tím spíš, že je jako jediná nasnímána v exteriéru. Pochvalu si zaslouží i celková vizuální koncepce (za svoji netradičnost), stejně jako orchestr Giardino Armonico (ten naopak za svoji „tradičnost“ ve smyslu důsledně historicky poučené interpretace). ()
Opravdu výjimečná pěvkyně, která se nebála potlačit svou ženskost, a úžasně předvedla opravdu krásné operní arie (z éry baroka a klasicismu), které byly napsány pro kastráty. ()
Závěr - Ombra Mai Fu od Händela - nezměrná krása! Jako ostatně celý film... ()