Paroubek v hlavě

Film Jana Látala, pátrající po důvodech negativního mediálního obrazu Jiřího Paroubka, sám o sobě vytváří mediální obraz (přestože s výrazně omezenějším publikem), tentokrát o kriticích tohoto bývalého premiéra. A tento nový obraz převážně ukazuje kritiky jako lidi hloupé a argumentačně impotentní. Prvotní nápad je miliónový, avšak aby výsledek mohl být brán vážně, musela by předcházet důkladná analýza, která by zohledňovala také subjektův vklad (jeho konkrétní činy, kontext...), tj. která by jasně rozlišila, co je prosté zobrazení skutečnosti a co je interpretace/mediální fikce. (28.04.2012)

Nejsme si jistý, zda se to vůbec dá nazývat dokumentem, protože to na mě tak rozhodně nepůsobilo. Jediné, co jsem si z toho odnesl je to, že mladí nemají Paroubka rádi (ach, jaké překvapení). Bohužel jsem se ale nedozvěděl proč tomu tak je. Nemyslím si, že je to tím, že by mladí (mezi které se počítám) neměli názor, jde spíš o to, kdo byl v dokumentu osloven. Z "účinkujících" jsme nabyl dojmu, že moje generace je tlupa pologramotných idiotů, kteří jsou neustále na nějakých drogách, nemají absolutně žádný názor a jediné, co je zajímá, je jít s proudem a nadávat na společnost a její elity (ať již jsou jakékoliv). Jiřího Paroubka považuji za jedno z nejhorších zjevení na naší politické scéně, bohužel tento dokument není ani tak o Jiřím Paroubkovi, jako spíš o schopnosti autora vybrat si co největší ztroskotance a natočit s nimi rozhovor. Upřímně se divím, že jak Bělohradský, tak Mareš měli potřebu se takovéto propagace podprůměrnosti zúčastnit. PS: Teď jsem si přečetl teprve cíl, jaký si autor dal. Bohužel jsem již ohodnotil odpadem a nižší stupeň tu nemáme. (23.05.2012)

Tento film zůstal jen u nápadu "z nouze", který není ani zajímavým způsobem rozvinut. Jde pouze o suchopárné přesvědčování, že mediální obraz je vždy určitou subjektivní projekcí, potřebou vybíjet si svoji nepojmenovatelnou moc na obětních beráncích. Scény s Paroubkem pak byly zbytečné a nic nového nepřinesly. Jediný, kdo měl skutečně co říct byl mladík, který po něj jako první mrštil vejce, ten celý problém velmi hutně shrnul do několika vět a velmi výmluvného činu. Vše ostatní byla jen omáčka, někdy zábavná, jindy spíše repetitivní. Pro následovnou diskuzi však snímek poskytl velmi zajímavý materiál. (30.10.2011)

Dokument o jednom z nejsilnějších mediálních obrazů - Paroubkovi, kterého jeho vládní nástupci dokázali v negativní politické praxi hravě překonat, ale jen částečně zacelili obrovskou mezeru, jež po něm zbyla v médiích. Spektrum Paroubkových odpůrců se svému nedostižnému sokovi na hrudi nápadně podobá slabou sebereflexí, fyziognomicky (ten, co první hodil vajíčkem ! či pilný autor paroubkovských článků) a stejnou mírou tupé nenávisti, kterou přisuzuje jemu. Bělohradského chytrá formulace tekuté nenávisti možná není nejlépe vysvětlena, technické zpracování je povýtce studentské, k dokumentu by podle mého patřilo ještě vyjádření utrápených či pyšných mediálních poradců (agentury?) někdejšího premiéra. P.S. V národě Paroubků platí: trenýrky = rodina. 3-4* (01.09.2012)

Paroubka nenáviděli pravičáci a anarchisté. Já jsem této idiosynkrasii nikdy nepropadal, a tak jsem ocenil dokument, který poskytl hned několik příležitostí těmto politicky negramotným ňoumům, jak se ztrapnit. Pravičáky iritovala evidentní intelektuální převaha, anarchisty nesmlouvavý smysl pro zákon (pečující o právo na klid) a pořádek (CzechTek), všechny dohromady pak ještě možná robustní zjev. Většina respondentů odpovídá ve prospěch Bělohradským vyložené teorie projektivního čtení: namísto argumentů emoce vyjadřující osobní životní či sociální diskomfort. Ze škály fotograficky zachycených Paroubkových výrazů si ztotožňují s jeho charakterem ty, které spíše vystihují jejich vlastní situaci: naštvaný vidí Paroubka naštvaného, arogantní arogantního, poražený akcentuje prohru, pohodář s čerstvou zkušeností homosexuálního coming out shledává nejvlastnější Paroubkovu polohu ve výjevu štěstí. (29.04.2013)