Les Adoptés

V žádném případě ani náhodou. Mélanie zřejmě neudržela svůj režisérský chtíč na uzdě a do svého debutu naprala všechny nápady, které za léta nasbírala. Vytvořila tak něco, co působí jako sled videoklipů, přičemž každý je funkční sám o sobě, nikoli však dohromady. Les Adoptés je nesourodé a nefunkční něco, bohužel ale nelze poznat co, jen si asi člověk odvodí, že viděl pokus o pocitový super cool film, který sice pocitový je, ale super a cool rozhodně ne. 4/10 (21.05.2015)

Tento nenápadný snímek zaujme především atmosférou - dýchá z něj francouzská neuspořádanost proteplených příbytků, volnost, ale zároveň i určitá spjatost s ostatními, řekla bych až cikánská soudržnost, která nebere svobodu a dává jistotu... Je zde hodně znát ženská ruka, která zejména prostřednictvím kamery, jakoby ledabyle odložené v rohu na židli, umožňuje až intimní náhled do soukromí, což mě velmi zaujalo. Na vážnost nastalých situací není nahlíženo hystericky a slzopudně, nýbrž komorně a s vědomím, že přes všechny bolesti člověk touží jít dál a plánuje cestu ještě předtím, než se na ní bude muset vydat, i když se mu to vůbec nelíbí. Nečekejte zrovna očistnou lázeň, jen velmi příjemnou koupel po namáhavém dni plném smutných událostí, kdy každý dostal to, co chtěl, jen to nechtěl takhle ... (23.01.2013)

„Líbil se vám ten Carver, co jsem vám dala?“ - „Jo, moc. Opravdu. Bylo to dobrý.“ - „Ten konec, kdy umře v bitvě!“ - „Jo, ta smrt… ta bitva… všichni ti mrtví lidé…“ - „A vezmete si ho tentokrát s sebou?“ Režisérka mě svým celovečerním debutem potěšila. Líbily se mi změny pohledů, kdy se film postupně soustředí na Marine, pak Lisu, a nakonec Alexe (3 cca půlhodinové bloky). K Marine jsem si našel cestu hned (její nadšení z Šarády zapůsobilo). A bavil mě její nový vztah (zvlášť milé návštěvy věčně promoklého čtenáře). Rozesmály i Lisiny snahy najít správný sport pro syna, stejně jako Clémence a její kulometně rychlé promluvy. Dějový twist vše změní a náhle se rozvíjí něco jiného (vývoj naštěstí nepotvrdil má skeptická očekávání). Pohodová atmosféra nicméně zmizí a dostaví její melancholická příbuzná. Ta divákovi nabídne smutek, dojímání, frustraci, sdílení i pomalu skomírající naději. Osobně mi krom některých emocionálních výstupů vadil jen roztomilý synek, který mi (nepřekvapivě) lezl na nervy, jinak spokojenost, za mě slušné 4*. (02.02.2020)

Veľmi dobre sa mi to pozeralo v robote cez breaky na mobile. Preto aj dávam tri hviezdičky, inak mi ani jedna postava neprirástla k srdcu a obraz pohodovej rodinky mi pil naopak krv. Vrchol krvi pitia bol však malý rozmaznaný Leo, ktorého keby nebolo, tak filmu určite ubudne na stopáži, ale aj na idiotských scénkach s ním ( všetky!) . I napriek tomu, že som koniec ''odhalil '' ešte niekde pred druhou polovicou filmu, bolo mi naozaj skutočne jedno, čo sa s hlavnými hrdin(k)ami dialo, deje a bude diať. 50% (21.11.2012)

Po nečekaně dlouhé době mi opravdu sedl nějaký francouzský výrobek; a hned na 200 procent. Les Adoptés můžou být v jádru nenápadným snímkem (viz množství hodnocení, mimo jiné), zároveň vám ale jeho prostřednictvím garantuju nezvykle vysokou míru sugesce. Stejně tak jsou Les Adoptés v zásadě dynamickým, leč vůbec ne chaotickým výtvorem. A emoce jimi prostupují tak nenuceně, tak vytrvale a tak intenzivně, že i přes jednoznačně baladický charakter příběhu divák na konci vlastně ani nemá jasno, zda právě zhlédl příjemný či spíše nepříjemný film. --- Za to může hned několik prvků: krásně dramaticky vtipná postava Mélanie, vážně roztomilé děcko a hned několik božích nápadů (masky), respektive scén (lakování nehtů). Les Adoptés jsou jednoduše debutem z nejpovedenějších: Scénář se vedle jiného může pochlubit bravurně vykreslenou sourozeneckou chemií (zdá se mi to, nebo je tenhle vztah vedle rodičovského a mileneckého na poli filmu obecně "utlačován"?) a tím pádem i originálním uchopením tradičního motivu "létání z hnízda", režie si může přičíst k dobru třeba mé nadskočení při havárce a technické stránce prostě nejde vytknout zhola nic. Zvuk (to pištění!), kamera (to ostření!), světlo - všechno špička. --- Jinými slovy: Doteď jsem měl jasno, že je Mélanie Laurent citlivou (přirozenou) herečkou - dneškem se v mých očích pro jistotu změnila v citlivou umělkyni. Její režisérský debut bych mohl sledovat donekonečna (kdybych měl teda po ruce nekonečné zásoby kapesníčků); a proto uděluji jedny z nejjasnějších pěti hvězdiček, jaké ode mě ČSFD pamatuje, a okamžitě také vážený status "oblíbeného filmu". --- *Dojaté popotáhnutí* ... (20.09.2013)