Francouzský černobílý krátkometrážní němý horror Balaoo měl premiéru 7. března 1913. Byl inspirován sotva dva roky starou knihou Gastona Lerouxe Balaoo - Les pas au plafond. Protože se film nedochová, asi nějaký ten spoiler vadit nebude. Stejně se nezbývá než spolehnout na synopse z dobového tisku. Významnému vědci Dr. Coriolisovi (Henri Gouget) se v rámci jeho pokusů podařilo proměnit obrovského paviána v bytost, napůl člověka a napůl opici. Balaoo (Lucien Bataille), jak ohavné stvoření pojmenoval, byl jednoho dne chycen do vlčí pasti, kterou položil notoricky známý pytlák Hubert (Camille Bardou). Protože pytlák se nad opočlověkem slitoval, zatímco doktor k němu měl výhrady, začal Balaoo sloužit pytlákovi a neštítil se přitom ani vraždy. Teprve když došlo na doktorovu neteř, kterou chtěl pytlák s pomocí opičáka zprznit, op se vzepřel a to ho nakonec stálo život. Film produkovala společnost Société Française des Films Éclair a natočil jej francouzský filmový průkopník, bývalý malíř a sochař Victorin-Hippolyte Jasset v úplném závěru své nedlouhé, přesto bohaté kariéry. Původní divadelní kostýmní návrhář přešel k filmu v polovině prvního desetiletí dvacátého století. Debutoval jako spolurežisér s Alicí Guy při natáčení krátkometrážního historického dramatu Esmeralda (1905) a pak se uplatnil jako režisér a scénárista raných kriminálních a dobrodružných filmů a seriálů. V roce 1912 se Jasset při natáčení Zolových adaptací, které byly součástí nové série sociálních dramat společnosti Éclair, odvrátil od fantazie a spektáklu k realismu. Při realizaci Au pays des ténèbres na motivy Germinal vzal svůj štáb do Charleroi v Belgii, a některé scény natáčel na autentických místech. Přestože příběh aktualizoval do současnosti, vynaložil velké úsilí, aby ve studiu znovu vytvořil detaily skutečných interiérů, využívajíce schopnosti filmu být záznamem současné reality. Kameramanem filmu Balaoo, natočeného na začátku roku 1913 byl Lucien Marius Andriot, uváděný v titulcích jako Lucien N. Andriot. Ve filmu hrála v menší roli Andriotova sestra Josette Andriot, narozená 23. srpna 1886 v Paříži jako Camille Élisa Andriot, páté ze šesti dětí barvíře a květináře Andriota. V roce 1909 ji najala firma Laboratoires Éclair, kde během desátých let dvacátého století stráví celou svou hereckou kariéru, která obsáhne účast na více než šedesáti produkcích. Neměla žádné divadelní vzdělání, ale ukázala se jako rozená herečka, která je navíc dokonalou sportovkyní. Ráda plavala, jezdila na kole i na koni. Byla ceněna pro svou postavu flegmatické a vynalézavé akční ženy. „Všechno, čeho se ta nejneohroženější žena může odvážit, podniká s úsměvem na rtech,“ poznamenal jeden nejmenovaný kritik v roce 1913. Toho roku byla Josette hvězdou Jassetova Protéa, (možná) prvního úspěšného špionážního filmu, ve kterém byla hrdinkou žena. I své první filmy natočila pod vedením Victorina Jasseta, jehož byla oblíbenkyní. Jasset se po soudních tahanicích ve věci adaptací několika románů Zigomar Lóna Sazieho stačil ještě pustit do adaptací dvou románů Julese Verna, když v červnu 1913 vážně onemocněl. Nastoupil do nemocnice kvůli operaci, která se zpočátku zdála úspěšná, ale po krátkém probuzení v Paříži 22. června 1913 zemřel. Bylo mu jedenapadesát let. Byl pohřben v rodinné hrobce své manželky na hřbitově Père Lachaise. Jeho poslední film Protéa vyšel v září; zřejmě ho sestříhal někdo jiný. Ačkoliv natočil bezmála dvě stovky z velké části krátkometrážních a převážně kriminálně laděných filmů, dochová se jich jen velmi málo. Pamatovat se na něj bude jako na muže s nesmírnou energií, všestranností a zájmem o detail, kterého zvláště interesovalo řízení herců. Alexandre Arquillière, který se objevil v několika Jassetových filmech, vzpomínal na „štíhlou prošedivělou siluetu s poškozeným okem... na neúnavnou energii tohoto režiséra, který si ani nenašel čas na spánek, když točil film.“
()
(méně)(více)
Balaoo the Demon Baboon
Francouzský černobílý krátkometrážní němý horror Balaoo měl premiéru 7. března 1913. Byl inspirován sotva dva roky starou knihou Gastona Lerouxe Balaoo - Les pas au plafond. Protože se film nedochová, asi nějaký ten spoiler vadit nebude. Stejně se nezbývá než spolehnout na synopse z dobového tisku. Významnému vědci Dr. Coriolisovi (Henri Gouget) se v rámci jeho pokusů podařilo proměnit obrovského paviána v bytost, napůl člověka a napůl opici. Balaoo (Lucien Bataille), jak ohavné stvoření pojmenoval, byl jednoho dne chycen do vlčí pasti, kterou položil notoricky známý pytlák Hubert (Camille Bardou). Protože pytlák se nad opočlověkem slitoval, zatímco doktor k němu měl výhrady, začal Balaoo sloužit pytlákovi a neštítil se přitom ani vraždy. Teprve když došlo na doktorovu neteř, kterou chtěl pytlák s pomocí opičáka zprznit, op se vzepřel a to ho nakonec stálo život. Film produkovala společnost Société Française des Films Éclair a natočil jej francouzský filmový průkopník, bývalý malíř a sochař Victorin-Hippolyte Jasset v úplném závěru své nedlouhé, přesto bohaté kariéry. Původní divadelní kostýmní návrhář přešel k filmu v polovině prvního desetiletí dvacátého století. Debutoval jako spolurežisér s Alicí Guy při natáčení krátkometrážního historického dramatu Esmeralda (1905) a pak se uplatnil jako režisér a scénárista raných kriminálních a dobrodružných filmů a seriálů. V roce 1912 se Jasset při natáčení Zolových adaptací, které byly součástí nové série sociálních dramat společnosti Éclair, odvrátil od fantazie a spektáklu k realismu. Při realizaci Au pays des ténèbres na motivy Germinal vzal svůj štáb do Charleroi v Belgii, a některé scény natáčel na autentických místech. Přestože příběh aktualizoval do současnosti, vynaložil velké úsilí, aby ve studiu znovu vytvořil detaily skutečných interiérů, využívajíce schopnosti filmu být záznamem současné reality. Kameramanem filmu Balaoo, natočeného na začátku roku 1913 byl Lucien Marius Andriot, uváděný v titulcích jako Lucien N. Andriot. Ve filmu hrála v menší roli Andriotova sestra Josette Andriot, narozená 23. srpna 1886 v Paříži jako Camille Élisa Andriot, páté ze šesti dětí barvíře a květináře Andriota. V roce 1909 ji najala firma Laboratoires Éclair, kde během desátých let dvacátého století stráví celou svou hereckou kariéru, která obsáhne účast na více než šedesáti produkcích. Neměla žádné divadelní vzdělání, ale ukázala se jako rozená herečka, která je navíc dokonalou sportovkyní. Ráda plavala, jezdila na kole i na koni. Byla ceněna pro svou postavu flegmatické a vynalézavé akční ženy. „Všechno, čeho se ta nejneohroženější žena může odvážit, podniká s úsměvem na rtech,“ poznamenal jeden nejmenovaný kritik v roce 1913. Toho roku byla Josette hvězdou Jassetova Protéa, (možná) prvního úspěšného špionážního filmu, ve kterém byla hrdinkou žena. I své první filmy natočila pod vedením Victorina Jasseta, jehož byla oblíbenkyní. Jasset se po soudních tahanicích ve věci adaptací několika románů Zigomar Lóna Sazieho stačil ještě pustit do adaptací dvou románů Julese Verna, když v červnu 1913 vážně onemocněl. Nastoupil do nemocnice kvůli operaci, která se zpočátku zdála úspěšná, ale po krátkém probuzení v Paříži 22. června 1913 zemřel. Bylo mu jedenapadesát let. Byl pohřben v rodinné hrobce své manželky na hřbitově Père Lachaise. Jeho poslední film Protéa vyšel v září; zřejmě ho sestříhal někdo jiný. Ačkoliv natočil bezmála dvě stovky z velké části krátkometrážních a převážně kriminálně laděných filmů, dochová se jich jen velmi málo. Pamatovat se na něj bude jako na muže s nesmírnou energií, všestranností a zájmem o detail, kterého zvláště interesovalo řízení herců. Alexandre Arquillière, který se objevil v několika Jassetových filmech, vzpomínal na „štíhlou prošedivělou siluetu s poškozeným okem... na neúnavnou energii tohoto režiséra, který si ani nenašel čas na spánek, když točil film.“ () (méně) (více)