pandakiller

Místo zombíků jsou tu poněkud liknaví senioři. To je celkem novum. Jinak ale příběh sám o sobě moc originální není, je ale pěkně natočený a chvílemi i docela drsný. Každopádně se na to dá docela dobře dívat. Řekl bych lepší průměr.

Francouzský černobílý krátkometrážní němý horror Balaoo měl premiéru 7. března 1913. Byl inspirován sotva dva roky starou knihou Gastona Lerouxe Balaoo - Les pas au plafond. Protože se film nedochová, asi nějaký ten spoiler vadit nebude. Stejně se nezbývá než spolehnout na synopse z dobového tisku. Významnému vědci Dr. Coriolisovi (Henri Gouget) se v rámci jeho pokusů podařilo proměnit obrovského paviána v bytost, napůl člověka a napůl opici. Balaoo (Lucien Bataille), jak ohavné stvoření pojmenoval, byl jednoho dne chycen do vlčí pasti, kterou položil notoricky známý pytlák Hubert (Camille Bardou). Protože pytlák se nad opočlověkem slitoval, zatímco doktor k němu měl výhrady, začal Balaoo sloužit pytlákovi a neštítil se přitom ani vraždy. Teprve když došlo na doktorovu neteř, kterou chtěl pytlák s pomocí opičáka zprznit, op se vzepřel a to ho nakonec stálo život. Film produkovala společnost Société Française des Films Éclair a natočil jej francouzský filmový průkopník, bývalý malíř a sochař Victorin-Hippolyte Jasset v úplném závěru své nedlouhé, přesto bohaté kariéry. Původní divadelní kostýmní návrhář přešel k filmu v polovině prvního desetiletí dvacátého století. Debutoval jako spolurežisér s Alicí Guy při natáčení krátkometrážního historického dramatu Esmeralda (1905) a pak se uplatnil jako režisér a scénárista raných kriminálních a dobrodružných filmů a seriálů. V roce 1912 se Jasset při natáčení Zolových adaptací, které byly součástí nové série sociálních dramat společnosti Éclair, odvrátil od fantazie a spektáklu k realismu. Při realizaci Au pays des ténèbres na motivy Germinal vzal svůj štáb do Charleroi v Belgii, a některé scény natáčel na autentických místech. Přestože příběh aktualizoval do současnosti, vynaložil velké úsilí, aby ve studiu znovu vytvořil detaily skutečných interiérů, využívajíce schopnosti filmu být záznamem současné reality. Kameramanem filmu Balaoo, natočeného na začátku roku 1913 byl Lucien Marius Andriot, uváděný v titulcích jako Lucien N. Andriot. Ve filmu hrála v menší roli Andriotova sestra Josette Andriot, narozená 23. srpna 1886 v Paříži jako Camille Élisa Andriot, páté ze šesti dětí barvíře a květináře Andriota. V roce 1909 ji najala firma Laboratoires Éclair, kde během desátých let dvacátého století stráví celou svou hereckou kariéru, která obsáhne účast na více než šedesáti produkcích. Neměla žádné divadelní vzdělání, ale ukázala se jako rozená herečka, která je navíc dokonalou sportovkyní. Ráda plavala, jezdila na kole i na koni. Byla ceněna pro svou postavu flegmatické a vynalézavé akční ženy. „Všechno, čeho se ta nejneohroženější žena může odvážit, podniká s úsměvem na rtech,“ poznamenal jeden nejmenovaný kritik v roce 1913. Toho roku byla Josette hvězdou Jassetova Protéa, (možná) prvního úspěšného špionážního filmu, ve kterém byla hrdinkou žena. I své první filmy natočila pod vedením Victorina Jasseta, jehož byla oblíbenkyní. Jasset se po soudních tahanicích ve věci adaptací několika románů Zigomar Lóna Sazieho stačil ještě pustit do adaptací dvou románů Julese Verna, když v červnu 1913 vážně onemocněl. Nastoupil do nemocnice kvůli operaci, která se zpočátku zdála úspěšná, ale po krátkém probuzení v Paříži 22. června 1913 zemřel. Bylo mu jedenapadesát let. Byl pohřben v rodinné hrobce své manželky na hřbitově Père Lachaise. Jeho poslední film Protéa vyšel v září; zřejmě ho sestříhal někdo jiný. Ačkoliv natočil bezmála dvě stovky z velké části krátkometrážních a převážně kriminálně laděných filmů, dochová se jich jen velmi málo. Pamatovat se na něj bude jako na muže s nesmírnou energií, všestranností a zájmem o detail, kterého zvláště interesovalo řízení herců. Alexandre Arquillière, který se objevil v několika Jassetových filmech, vzpomínal na „štíhlou prošedivělou siluetu s poškozeným okem... na neúnavnou energii tohoto režiséra, který si ani nenašel čas na spánek, když točil film.“

Není co hodnotit. Snímek se nedochoval. Ale pár slov si přesto zaslouží. Drakula halála / Draculova smrt je pravděpodobně vůbec první vyrobený film s postavou upíra Draculy, jehož duchovním otcem je Bram Stoker. Není však (zřejmě) první, který byl uveden do široké distribuce. Jako první nejspíš vyšel německý horror Nosferatu (1922), protože uvedení filmu Drakula halála bylo z neznámých důvodů odloženo až na rok 1923. Několik zdrojů uvedlo, že film Drakula halála byl poprvé uveden v Rakousku v únoru nebo srpnu 1921, ale vídeňskou premiéru nelze potvrdit. Film byl údajně uveden také v Německu následujícího roku 1922, ale ani zde není možné přesné datum představení nijak doložit, stejně jako německý distribuční název. První ověřené představení filmu Drakula halála se uskutečnilo v roce 1923 v zemi výroby, Maďarsku. To, co je ze zpráv z maďarského tisku potvrzeno je skutečnost, že film byl prokazatelně natočen na přelomu let 1920 a 1921. Vyrobila ho produkční společnost Lapa filmgyár v maďarsko-rakouské koprodukci a napsal ho a režíroval Károly Lajthay. Podle jeho slov se na scénáři podílel také Mihály Kertész, později díky režisérské práci v Hollywoodu známý jako Michael Curtiz. V době natáčení filmu už Kertész pracoval v Rakousku pro Saschu Kolowrat-Krakowskyho, z Maďarska emigroval ještě v roce 1919 v době Bílého teroru, který pravicové síly chráněné mocnou armádou admirála Horthyho rozpoutaly po pádu Sovětské republiky Bély Kuna. Z Maďarska prchali i další židovští i nežidovští umělci, kteří veřejně působili během republiky rad, jako třeba novinář a režisér Sándor Korda, později známý jako Alexander Korda, nebo herec Bela Lugosi (do kterého by asi nikdo, kdo ho zná díky jeho pozdější práci v Americe, včetně role Draculy, neřekl, že kolaboroval se socialisty a  komunisty). Zpět k maďarskému Drakulovi, natáčenému v době, kdy už to nejhorší z Bílého teroru bylo minulostí. V lednu 1921 vyšel v Szinház és Mozi článek, ve kterém se psalo, že exteriérové ​​záběry filmu byly natočeny v Rakousku a scény odehrávající se v Draculově zámku v Maďarsku. Režisér filmu se k tomu vyjádřil slovy: „Exteriérové ​​záběry jsem natáčel minulý měsíc poblíž Vídně. Jak vidíte, interieur nahrávky se nyní pořizují ve studiu Corvin (v Budapešti), které je mnohem lépe vybavené než kterékoli studio ve Vídni.“ Později se objeví ničím nepodložená zpráva, že se film natáčel v Transylvánii. V době natáčení filmu ostatně vycházelo v novinách a časopisech mnoho nesprávných nebo vysloveně matoucích a často i protichůdných informací. Képes Mozivilág mylně odkazoval na H.G. Wellse jako autora románu Dracula, který v maďarštině knižně vydalo nakladatelství Budapesti Hírlap. Film byl zcela jistě po natočení zkušebně promítnut. Veřejná promítání mohla být naplánována a nemusela se uskutečnit. Proč se film nedostal do distribuce v Maďarsku a neexistují žádné relevantní důkazy o jeho uvedení v Rakousku je záhada. Rovněž tak neexistují žádné důkazy o přetočení nebo přestříhání filmu (ne že by se to nemohlo stát, třeba právě kvůli tomu se vydání filmu zpozdilo), celá hypotéza je nicméně postavena na zřejmě zavádějící informaci, že hlavní roli filmu hrála při nedoložené rakouské premiéře herečka srbského původu Lene Myl, vlastním jménem Milena Pavlovic, a při doložené maďarské premiéře Margit Lux. Pro Lene Myl tohle byl jediný film její kariéry a představovala v něm jednu z Drakulových nevěst. Protože se o žádném dřívějším uvedení filmu nevědělo, Německo si s vydáním filmu Nosferatu z roku 1922 mohlo „nárokovat“ tu čest být první zemí, ve které byl natočen film s postavou hraběte Draculy, a to přes to, že upír se ve zmíněném Murnauově filmu kvůli úmyslnému obcházení autorských práv jmenoval hrabě Orlok. Děj filmu je ale zjevná kopie úvodní částí Stokerovy knihy, takže se nikdo ani nepokouší tuto věc zpochybňovat. Po maďarské předpremiéře pro tisk v roce 1923 Pesti Hírlap napsal, že snímek Drakula halála má napínavý a poutavý děj. „Fantastický příběh sleduje tajemství blázince a zavede diváka do ďábelského rytířského hradu. Svedenou dívku zachrání před ďáblem kříž. Ďábel se bojí kouře z kadidla. Kříž vítězí nad zlem. Triky filmů běžně neprozrazujeme, ale aby nervy drásající scény divákovi neublížily, prozradíme nyní tajemství, že polovina z nich je sen. Ale je to zajímavý sen. A zajímavý příběh oživují vynikající zahraniční i domácí umělci: Margit Lux, Paul Askonas, Karl Götz, Dezsö Kertész, Lajos Réthey, Paula Kende, Lene Myl, Elemér Thury atd.“ Šestnáctiletá chudá švadlena Mary Land (Margit Lux), žije skoro jako sirotek v malé alpské vesničce, daleko od hluku širého světa. Její matka zemřela před několika lety a její otec chřadne jako živý mrtvý v psychiatrické léčebně v hlavním městě, s myslí přemoženou velkou pohromou. Jednoho dne přivolá Mary ke smrtelné posteli jejího otce expresní dopis. V zahradě blázince se setkává se slavným skladatelem, svým bývalým učitelem, který si myslí, že je Drakula (Paul Askonas) a tedy „nesmrtelný, žijící tisíc let a že bude žít navždy“. Setkání v dívce zanechá hluboký dojem. Stav jejího otce je vážný, zbývají mu jen minuty života. Umírající muž křečovitě obejme svou dceru, než zavře oči navždy. Mary se s pláčem nad mrtvolou svého otce zhroutí. Dívka, která zůstala sama, je násilně připoutána k operačnímu stolu dvojicí idiotů, hrajících si na doktory (Lajos Réthey a Aladár Ihász), kteří jí chtějí vyoperovat oči, ale primář (Elemér Thury) a sestry v poslední chvíli zasáhnou a zachrání ji. Na návrh vedoucího lékaře dívka přenocuje v ústavu, špatně usíná a pak má hrozný sen: Hodiny odbíjejí půlnoc. Drakula vstoupí do místnosti. Odvleče s sebou Mary do svého temného hradu, kde na něj čeká jeho dvanáct věčných tančících žen zahalených do závojů. Druhý den ženy obléknou Mary do svatebních šatů a ozdobí ji drahými šperky. Zámek se zalije mystickým světlem, hlasitě zvoní na počest ďábelské svatby a začíná oslňující oslava. Drakula sklání svou opilou hlavu nad Mary, aby ji políbil a učinil z ní svou ženu. Ona ho však odstrčí a statečně mu s blikajícíma očima ukazuje kříž zavěšený na svém krku. Drakula couvne a zděšená Mary využije tohoto okamžiku k tomu, aby utekla do chladné noci. Lidé s dobrým srdcem ji najdou ve sněhu v bezvědomí, vezmou si ji domů a ošetří ji. Drakula ji však nadále pronásleduje a ona musí dál zoufale prchat. Když už se zdá, že je ztracena, tak se probudí a úlevou si vydechne. Jen se jí to všechno zdálo! Mezitím se na zahradě psychiatrické léčebny shromáždili pacienti. Jeden ohrožuje ostatní revolverem. Maryin učitel, protože si myslí, že je Drakula, se šílence nezalekne, a dokonce jej požádá, aby do něj střelil, protože tak může konečně prokázat svou nesmrtelnost. Šílenec stiskne spoušť. Kulka prorazí Drakulovo srdce a na místě ho zabije. Před blázincem se zastaví cinkající saně. Maryin snoubenec na svou dívku nezapomněl. Bere ji s sebou domů do malé alpské vesnice. Mary je zase šťastná. O svém snovém dobrodružství nikdy nikomu neřekne. Film Darakula halála se nedochoval. Filmový historik Troy Howarth ve své knize Tome of Terror z roku 2015 napsal, že kopie existuje v maďarském archivu. László Tamásfi, který v roce 2020 překládal oficiální novelizaci filmu a různé propagační texty do angličtiny a úzce spolupracoval se zaměstnanci archivu, toto tvrzení odmítl. Prohlásil, že krátká novela napsaná podle filmu v roce 1924 byla zahraničními autory mylně považována za film samotný. Jako takový je film stále považován za ztracený, spolu s přibližně 90 % všech maďarských němých filmů.