Suite Française

Vojnové filmy nepatria k mojim obľúbeným žánrom, avšak príbehy zo zázemia vojnových udalostí ma dokážu často naozaj veľmi príjemne prekvapiť. A presne takto to dopadlo aj pri "Suite française", ktorý vznikol na základe fantastickej literárnej predlohy Irène Némirovsky. Ťažko súdiť reálnosť celého príbehu, ale mne sa na tom páčila tá ústredná myšlienka, ktorá prezentovala nemeckých nazi vojakov nielen ako bezcitné monštrá (tak ako je tomu vo filmoch zväčša zvykom), ale tento príbeh odkryl aj ich ľudskú stránku a citlivé srdca. Veď koniec koncov - boli to ľudia, rovnakí ako my, akurát že nepriatelia... Škatuľkovanie je prejavom predsudkov, v akejkoľvek podobe. No a Michelle Williams, opäť raz skvelý výkon (možno aj najlepší celkovo), ale zároveň aj dvojica Matthias Schoenaerts a Tom Schilling. Paráda! (20.06.2015)

"Ešte sa stretneme, ale už nebudem vojak. Ani ma nespoznáš..." Zdá sa, že belgický herec Matthias Schoenaerts vo filme Býčia šija poriadne zaujal a jeho kariéra odvtedy stúpa len nahor. Väčším lákadlom bol pre mňa Tom Schilling, ale nedostal veľa priestoru, aj keď je jeho postava pre vývoj filmu veľmi dôležitá. Sme vo vojnovom žánri, ale pravdepodobne si viac fanúšikov nájde v ženskom publiku. Ja s kombináciou romantiky a vojny nemám vôbec problém, napr. posledne videný Birdsong bol fantastický film. Film je dobre spracovaný, má solídnu predlohu a výborné herecké obsadenie. K.S. Thomas hraje poriadnu mrchu a úchylného zmrda si zahral i T. Schilling. Všetku pozornosť však na seba právom strháva presvedčivý a sympatický M. Schoenaerts v roli nemeckého dôstojníka a šikovná M. Williams známa z filmu Bluie Valentine. Love story je možno príliš silné označenie, pretože ich vzťah je príliš krátky, komplikovaný, utajovaný, prerušovaný..., ale i takto to v živote chodí a aj preto je uveriteľný. Kto čaká akciu bude sklamaný, zaznie tu len pár výstrelov, ale milovníci kvalitných drám a hereckých výkonov si prídu na svoje. 80%. (07.07.2015)

„Miluji tě, Bruno!“ „I já tě miluji, Detlefe!!!“ „???!!!“ „Ježyš, promiň, Mišel, ale strašně mi připomínáš majora von Schlaucha z přípravky Hitlerjugend. Zažili jsme spolu tenkrát ve Výmaru tolik hezkých chvilek. Ale už nezdržuj a jdem si zašukat na tom klavíru! Shrnu to pak do notového zápisu, nazvu „Suňte Rumçaise“ a ty se u toho můžeš prstit, až tady jednou nebudu.“ Ať už to leželo v židovském kufru já nevím jak dlouho, není to nic jiného, než prachsprostý, laxativní Harlekýn, vyprávějící tklivý příběh osudové lásky múzami ulízaného, vlažného nacisty na poloviční úvazek a žabožroutského babochlapce jménem Lusil na chlupatém pozadí kýčovitě okupovaných francouzských vidlí, kde nechybí hodný a sympatický důstojník Wehrmachtu, zlý a nesympatický důstojník Wehrmachtu, slizký a zbabělý kolaborant, hrdinný a správňácký odbojář, pěkně hnusná tchýně, parodie na Šopéna, slunce, seno a pravidelná menstruace. Takže by mi za normálních okolností má pověst nenapravitelného romantika měla velet, abych to s brutálně ohlazenou kočkou v klíně a pomočeným kapesníkem v ruce poslal nekompromisně směr nevybělené, zarostlé rektum. Nicméně před projekcí jsem se byl zasněně projít po Ostravsko – karvinské promenádě kolem Mitalstýlu, kde jsem v posledních paprscích truchlivě skomírajícího slunce spatřil v polétavém prachu, plném krásně těžkých kovů z té indické kurvy, stlašně loztoumilouškého bezďáka, jak si chčije po nohách. Děsně mě to rozněžnilo a přepadla mě neodolatelná touha svou hodně škaredou dvojkou prokázat, že jsem taky jenom člověk, něžný a citlivý, co neváhá před milováním poeticky zapálit pár naftových hořáků a rozházet po posteli čerstvě natrhané okvětní plátky bolševníku. (06.07.2015)

A vůbec se za tu jednu hvězdu nestydím, páčto tohle byla hovadina na ntou. Začíná to slibně, ale jak čas plyne, tak i film plyne více a více do ztracena, nudy, nezajímavosti, nesmyslnosti chování a hlouposti, až to dospěje ke konci, který tomu všemu konečně dopřeje onoho kýženého WTF!? efektu. 60 let v kufru, 107 minut v kelu. (05.08.2015)

Francie 1940. Poté co se válka naplno rozhořela, celkem rychle skončila. Tisíce mužů padlo, či zůstalo nezvěstných. Doma zůstali jen ženy, děti, staří lidé, invalidé a ti, kterým se podařilo nějak vymluvit z povinnosti bránit svoji zemi před okupanty. To prozření je strašné. Francie se svojí obrovskou a dobře vyzbrojenou armádou, Francie se svojí linií nedobytných pevností...hrdá Francie byla převálcována oddíly motorizované pěchoty wermachtu. Ve chvíli, kdy Germáni triumfálně pochodují pod okny v nablýskaných holínkách a kdy se němečtí důstojníci ubytovávají po domech v obsazených městech, dopadá na každého celá tragédie poraženého národa. Lucille také dostane do domu důstojníka. Přes počáteční odpor a snad i nenávist k nepříteli pociťuje k oficírovi čím dál více zvědavosti. Má kultivované vystupování, chová se jako gentleman a po večerech hraje nádhernou neznámou skladbu na klavír, který zůstal v pokoji, který právě obývá... Jenže nepřítel je nepřítel a jakákoliv náklonost k důstojníkovi, který se zdá být o tolik jiný proti ostatním Němcům se dá vykládat mezi místními jako kolaborace... Naštěstí pro Lucille zasáhnou do jejího osudu další okolnosti, které mají přednost před nákloností k nadporučíkovi. ---- Film velmi pěkně pojmul napadení Francie i šok obyčejných Francouzů : ,,Už jsou tady! a ,,Své ženy jste si měli lépe hlídat dokud jste mohli! ''. -- Milovníci letadel dokonce uvidí celkem solidně zpracovaný nálet Štuk na kolonu uprchlíků a vlak... Jinak se ve filmu moc nebojuje, spíše se jedná o válečné psychologické drama. Já měl s filmem dva problémy. Jednak mne mrzelo, že v původním znění nemluvili Francouzky mateřštinou, ale anglicky. Nevím jestli Williams a Kristin neumí frenč, ale ve chvilce kdy Skopčáci mluvili německy, mi jejich angličtina do pojetí francouzského venkova nezapadala...) A sehnat fešné rodilé Francouzky asi šlo (Kristin promiň). Druhou výtku mám k závěru. Pokud French Suite skutečná, pak do celého filmu ono závěrečné sdělení vůbec nezapadlo... Hudba krásná to ano, ale celé to bylo takové nějaké špatně slepené. Knihu jsem nečetl, ale románová předloha byla z filmu cítit. Spíše tedy než sám film a zážitek z něj hodnotím perfektní zpracování, atmosféru a reálie onoho historického úseku francouzských dějin, kdy naleštěné holiny pochodovali Paříží... Tři propustky. * * * (10.09.2015)