Maniak

Psychotropní haluz, Frodův fetyš a osvěžovač vzduchu jako terapeutická pomůcka (!!!) He's a Maniac, Maniac on the floor! Nebo jinak, vzpomněl sem si na legendární PoV schízu Smack My Bitch Up a hned mi bylo jasný, že tenhle artový Maniac docela riskuje. To, co na malým formátu může být devízou, dokáže dlouhou stopáž bezútěšně utopit. Nestalo se (!!!) Franck Khalfoun spolu s tvůrčí/producentskou podporou týmu Alexandre Aji servíruje pomalý, atmosfericky nejednoznačný randez vous s nabroušeným loveckým nožem, na kterém je paradoxně právě ten klid tím nejděsivějším. Málokdy si můžete dávkovat přiměřenou brutalitu s takovou přímočarou samozřejmostí, autenticitou a přesto vizuálně vypiplanou do nejmenšího detailu. Není to retro, přesto dokonalá syntezátorová muzika od Roba voní osmdesátkama, Wood není Spinell, přesto mi do toho psychopatickýho hajzlíka sedí, nepřehrává. Zktátka vím přesně, co bude na Maniakovi leckoho štvát, nudit, ale taky přesně vím, co mě na něm baví - je to film, na který se nestačí dívat "z patra", film, který nelze prožít z první. Dost možná, že jeho hodnotu prověří až čas, ale pro mě tohle vypadávání vlasů svépomocí nepůjde pod [final rate: 80%] (09.09.2013)

Khalfoun příjemně překvapil. Jeho minimalismus společně s funkčním využitím POV a Robovou experimentální elektronikou vytváří skutečně drásavou atmosféru, která se v mnoha momentech s přehledem vyrovnává originálu, a místy svou syrovostí dokonce upomíná na tíživou atmosféru McNaughtonova Henryho. Autentickou deprimující úzkost 80. let se už sice nikomu zopakovat nepodaří, Khalfounův Manic k její resuscitaci však nemá daleko. Wood má navíc oproti Spinellimu tu výhodu, že jeho civilní tvář přirozeně zapadá mezi všechny ty průměrné Američany, čímž jen narůstá celková bezútěšnost filmu. A znalce Lustigova originálu jistojistě potěší drobné citace původního filmu. Maniac jednoduše je intimním výletem do hlavy sériového vraha, na jehož tíživost jen tak nezapomenete. Jenom škoda té závěrečné gore orgie, která, i přes svoji efektnost, zbytečne nabourává produktivní minimalismus celého snímku. A pokud POV na nějaký čas vystřídá okoukaný found footage, budu navýsost spokojený. (07.02.2013)

Když je matka coura a syn je toho odmalička svědkem, pak to nemůže dobře dopadnout. Z malého hobitka tak vyrostl sběratel ženských kadeří, a proto se divák dočká veselých momentů, jakými jsou skalpování, přetnutí achilovky či přesný úder sekáčkem na maso. Není to mnoho, ale vše vyvažují tajemné figuríny a zvláštní atmosféra strachu, obav, chtíče a halucinací. Vybaví se Šmírák z roku 1960 a samozřejmě původní film z roku 1980, který mě bavil o něco více. Nebavila mě místy prasácká kamera. 3,5* (23.04.2019)

Frodo je magor. Dokonce velký magor. A při sledování jeho počínání bude divákovi hodně nepříjemně. S postupem času mu bude dokonce na blinkání, ale za to už lehce můžou kvality snímku. Na Maniaca jsem se těšil. Věděl jsem jen, že v něm hraje ne úplně normální Elijah Wood a že drtivou většinu filmu uvidíme jeho očima. Šmírák v zaplivaném městě skalpující své oběti, který se hlouběji a hlouběji propadá do hlubin šílenství. Ano, je to intenzivní, je to místy děsivé, je to znepokojivé – ale stačí to? Wood hraje hlasem a vzdechy, příběh je, no, prakticky nulový. A záhy začne nudit. Tvůrci na oprýskanou zeď přibijí alespoň hezký obrázek v podobě jakési podzápletky, kdy se nám hlavní „hrdina“ zamiluje do krásné fotografky. Do toho prostupují traumata z dětství, migrény, halucinace. Nic nového pod sluncem na to, jak sofistikovaně se to celé tváří. Po audiovizuální stránce je to celé alespoň neokoukané, nic na tom ale nemění fakt, že jsem od Alexandra Aji na pozici producenta čekal krapet víc. Jako studie osamělosti a odcizení v moderním světě je to málo!! (20.07.2013)

Maniak vypadá jako něco, co dnes mohl točit Dario Argento, kdyby na prahu nového tisíciletí nezesenilněl. Khalfounův film připomíná Argentovu tvorbu (a vůbec italské giallo v letech největší slávy) mnoha znaky: Tím nejzjevnějším je extenzivní využívání hlediskových záběrů, ale opomenout nelze ani součinnost brutálního násilí a zdůrazněné sexuality, motiv panenky / figuríny, vrahovu psychickou labilitu s původem v dětském traumatu, užívání ikonických giallo zbraní (nůž, břitva, sekáček), halucinační scény, znepokojivou elektronickou hudbu a dekorativní obrazové pojetí (často přítomné tapety s květinovými vzory, opakované užívání červené barvy). Hned první vražda je dokonce provedena identickým způsobem jako v Argentově Děsu v opeře. Potěšilo mne, že převládající POV perspektiva je využita důkladněji než jen jako prvoplánová atrakce - režisér si sice občas pomáhá vrahovými pohledy do zrcadla, ale většinou je jeho zneviditelněná mimika zajímavě nahrazena jednak změnami v jeho dechu a pak také možností přesně sledovat pohyb jeho zraku. Je mi skutečně líto, že jsem se tímhle filmem nechal zlákat až na základě recenze v Cinepuru a minul jsem ho v kině. (05.05.2013)