Lásky čas

Kdyby se to celé neslo v duchu romantické sci-fi komedie, v níž by se hlavní hrdina stále dokola vracel časem, "aby ji dostal" - jak to vypadá v první půhodině, bavilo by mě About Time asi mnohem víc. Takhle je to tak trochu monotónní a extrémně bezkonfliktní pohádka, která se nesnaží o nic víc než být příjemná. Můj šálek čaje to tedy není, ale jisté feel-good kouzlo Curtisově novince upřít nemůžu. (05.01.2014)

Richarda Curtise mi bylo už před premiérou líto v jedné věci. Dostát očekáváním fanoušků, kteří si přáli něco na způsob časoskokové Lásky nebeské, zkrátka nemohl, ani kdyby se rozkrájel. Proto je o tolik překvapivější cesta, po které se vydal - a na které se žádný takový předem marný pokus nekoná. Ne že by se na romantiku nehrálo, vždyť kapela v metru nebo bouřlivý obřad mi svoji silou málem přilepily čelist na podlahu sálu. Jenže tu je ještě něco víc. Ony obligátní rodinné hodnoty, které se právě tady mění ve slovní zlato a soukromou emocionální tíhu. Právě v jejich síle se skrývá něco, co z Času dělá film až nehodnotitelný. Má totiž trochu zbytečně průstřelnou sci-fi stránku, podle očekávání dialogově dokonalou romantickou linku a spoustu přívětivého humoru. A pak přijde poslední třetina a z Billa Nighyho je člověk z mého života, ke kterému se nemám jakou skříní vrátit a všechno je zase někde jinde, mimo hranice pětihvězdné škály. A přesně tam, na samém konci, je nejlépe vidět, kam Curtis dospěl. Na místo, kde prostředky neslouží v prvním plánu romantice, ale romantika naopak slouží přesahu ještě osobnějšímu a nadčasovějšímu. Těžko proto říct, z čeho všeho se tu pan režisér stihl vypsat. Pokud se ale jedná skutečně o jeho poslední režijní počin, může ze stoličky odkráčet s hlavou hrdě vztyčenou, protože na posledním místě činu zanechává (opět) něco nenapodobitelného. (04.11.2013)

Ač se vás Ryčrd opět všemožně snaží pohladit po šulínku, či aby nedošlo ke genderové diskriminaci, konejšivě poplácat po rybě, zanedlouho zjistíte, že má z toho urputného psaní pěkně mozolnatou dlaň a není už to zdaleka tak příjemné jako Láska nebeská. Asi tak v polovině jej navíc přistihnete, že vám z toho genitálu zkouší vymodelovat panenku s porcelánovou hlavou, troubícího jelena či jiné kýčovité zvěrstvo. Je z toho prvoplánový, patetický hnus s charmem venezuelské telenovely, vtipný asi jako rozžvýkaný chleba, s mimořádně odpudivou ústřední dvojicí neohrabaných idiotů. Hospodyňky tomu sice zase uslzeně nasázely plné palby, ale u ostatních nechápu, jak to může poměr devadesát šest ku čtyřem dostat do červených čísel. No, mýdlo už tu radši nikdy nezvedám! (04.01.2014)

V naprosto jedinečné Lásce nebeské jsme byli svědky metody pokusů a omylů. Tam to vyšlo, tam nikoliv, tam to skončilo s otazníkem. Lásky čas na to jde vyčuraněji. Což může být i na škodu. Příjemně plynoucí romantika z britských ostrovů (vážně miluju ten jazyk) ale dorazila i tentokrát. Jen se přidal fantaskní prvek cestování v čase. Což v rodině elegantního (a opět naprosto spolehlivého) Billa Nighyho u mužského pohlaví prostě tak nějak jde. Funguje to naprosto přirozeně a roztomile, i když samozřejmě někoho může naštvat, že tu někdo opravuje sám sebe, své zlomové životní scény i své přehmaty (rozepínáním podprsenky to jen začíná). Na druhou stranu nepodvádí v sázení, nepáchá trestnou činnost. V případě režiséra a scenáristy Richarda Curtise to je prostě osudově příjemné oživení. Výsledek je spontánní, vtipný, chytrý, milý i originální (potěšila kupříkladu návštěva restaurace pro nevidomé nebo sestříhané rozlučky v metru). Potěší to navíc o to víc, když víme, jak kvalita v daném žánru schází. Curtisův humor naštěstí není primitivní, nelže, neklame, i když se chce nejednou zalíbit. O tom žádná. Odpustíme mu také to, že jeho svět tentokrát zapomíná na skutečně bolavé momenty a nepřináší ani hořké otázky. Čelí jen „nějakým“ rozhodnutím, která se stejně obratem vyřeší. A tím řešením upozorní na nelogičnosti, které v druhé polovině snímku přeci jen přicházejí. Škoda je také v případě toho, že romantická linka se „vyřeší“ už v půlce filmu, a pak se jen šourá kupříkladu okolo vztahově „problematické“ sestry. Ale jsou to jen malé skvrnky. My se totiž chceme hlavně bavit a dojímat. Domhnall Gleeson, nejstarší syn slavného irského herce Brendana Gleesona (Statečné srdce, V Bruggách), je neokoukaný, oddaný své roli a na plátně předvádí neskutečnou živelnost. Svou postavu s lehkostí přivedl k životu a film překvapivě dokáže utáhnout. Samozřejmě i díky dalším ostrovním tvářím a jedné Kanaďance s roztomilým obličejem Rachel McAdams. Nighy je excelentní, dramatik Toma Hollandera jakbysmet, sklerotický strýc si také urve svých pár minut slávy. Díky za ně. Po dobrých třech letech je dám. Přijít to muselo. Sice s přivřenýma očima, ale za pět hvězd!! PS: Soundtrack už mám!! (18.01.2014)

Není nad setkání s přáteli po letech, aneb když jsem si přečetl sedm let starý komentář od Nathalie, skoro se mi nechtělo psát můj vlastní:) Lásky Čas je ukázkou jisté ruky pana Curtise, ale když pominu jak mu hapruje to cestování časem (mělo to přece jít jen dozadu, ne?), mám svoje výhrady proti "poselství" filmu, respektive některým jeho aspektům. Na druhou stranu, mám velkou slabost pro Billa Nighyho, pro Rachel McAdams (ačkoliv když zvládla fejkovat chemii s Ryanem Goslingem po celý Zápisník Jedné Lásky, jak jsem se před pár dny dočetl, co je jisté?:D), a pro Domhnalla Gleesona (když tedy nehraje padoucha ve Star Wars...:)), takže se mi skoro daří skočit na návnadu silných rodinných hodnot a nevnímat to, jak je oslabuje možnost kdykoliv se vrátit a opravit nejen jakoukoliv chybu, ale i starou dobrou zlomyslnost;), a jak je hrdinovo závěrečné poznání banální. Naproti tomu rodičovství fungovalo úžasně - ale nemá to co dělat s mým vlastním otcovstvím. Chcete důkaz? Správně bych měl být stoprocentně dokonalý vzorek cílové skupiny, protože shodou okolností dnes, v den, kdy jsem Lásky Čas viděl, by měl můj děda narozeniny, za necelé dva týdny to bude dva roky, co zemřel, a - tomu už se skoro nedá uvěřit - moje nejsilnější vzpomínka na něj je, jak mě učil házet žabky. Přesto moje výhrady trvají. Ale jinak... i v ostatních rolích parádní obsazení, parádní humor (od vztahového přes Gleesonovy trapasy až po Hollanderův cynismus), úžasná hudba (jen tu verzi How Long Will I Love You od Ellie Goulding by měli zakázat...), a jak by řekla jistá decentní dáma, "doják jak kráva":D Kasaštyk to byl řádný, ale už jsem zkrátka měl pocit, že je to víc řemeslo než něco nadčasového (yes, pun intended;)). Kdybych viděl méně filmů podobného ražení, a méně toho zažil, možná bych pěl ódy na to, jak mi Lásky Čas změnil život, jako to dělají mnozí lidé na Youtube u "té správné verze" How Long Will I Love You. Takhle váhám mezi 70 a 80%. Ale když si vybavím perličku jako že v situaci, kdy hrdina potřebuje napravit následky svého dobrého skutku v podobě neseznámení se se ženou svého života, a v podkresu začne hrát The Cure (neboli lék:)), bude to 80%. (27.09.2020)