Je to jen vítr

,,JE TO JEN VÍTR. JDI SPÁT“... /// Může vás fascinovat ,,detailová“ filmařina, která sleduje ,,jeden den“. Nebo nudit. Můžete mít dojem, že koukáte ,,na zásadní protirasistickej snímek“. Nebo se nudit. Příběh jedný rodiny, takový ty, která působí slušným dojmem, totiž mnoho neřeší. Dramatickou chvilku si nechá až na závěr, po kterým mám jedinej pocit: že život není fér. Čekal jsem víc. Nemám na mysli hafo mordů, hořící živou pochodeň. Dle mýho, to téma mělo upozornit – co upozornit – mělo do světa VYŘVAT, co že se to tenkrát stalo!. I z toho důvodu, že zařvali ti slušní. Jediný, co se tomu nedá upřít, je to čekání ,,na vraha“. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Koukám jen na příběhy podle skutečnosti. 2.) Zajímaj mě filmový zprávy o nespravedlivejch úmrtích. 3.) Thx za titule ,,retvi“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (18.08.2013)

Strašne ma potešila premiéra na STV2. Úvod a zmienka o nepokojoch a vraždách cigánov navnadí, potom však nasleduje prekvapivé sklamanie. Sledujeme bežný deň či dva v jednej nie príliš typickej rómskej rodine. Tieto rodiny zvlášť tie mimo mestá majú aj viac ako desať detí, preto ma táto "typická" rómska rodina svojim výrazne skresleným pohľadom režiséra prekvapila. Je jasné, že režisér chcel získať sympatie diváka na stranu rómov a protirasistický podtón filmu tým nenápadne dvihnúť. Nech sa na mňa nikto nehnevá, ale tomto pohľadu na slušných cigánov aspoň u nás, v Čechách a v Maďarsku nikto neuverí. Nech prídu točiť do skutočnej rómskej osady.... Film sa neskutočne vlečie, hrozba visí vo vzduchu, preto divák netrpezlivo čaká, kedy to konečne nastane. Krátke zdramatizovanie príde až na samom konci, čo ma dosť nasralo. Film je inak zrežírovaný kvalitne, herecké výkony na úrovni, ale tá veľká návnada v úvode, malé " vzrúšo" na konci a veľké nič uprostred, mi zážitok dosť výrazne pokazili. Vyhlásenia o tom, že ide o jeden z najlepších protirasistických filmov, neberte vážne. Iba priemer. 60%. (08.02.2014)

Benedek Fliegauf se opět vrací k metodě důsledného "detailování". sleduje nejen detaily vnějšků pomocí pátravých kamerových postupů, ale i vnitřků. mnohem subtilnějšími a rafinovanějšími cestami totiž dociluje nebývalého přiblížení diváka postavám a jejich duševním stavům (nebo snad postavy divákům... ?). divák se nemusí nutně vcítit, ale při tak bravurní pocitokresbě a při takové blízkosti nelze než nevnímat postavy jako svého druhu nastavená zrcadla. nemusí se identifikovat, ale už při trochu otevřeném a přístupném diváctví není vyhnutí se v nich v alespoň nějakém ohledu poznat, alespoň v někom z nich. záleží na ochotě diváka přiznat si, že krom čehosi ctnostného se v nás všech univerzálně nachází i cosi temného. Fliegauf se tomu nevyhýbá. naopak, směřuje právě k této temnotě po celé trvání filmu, stejně jako ke katarzi, která psýché diváka dle předpokladu šlechtí skrze účast na duševní bolesti. přitom po letmém zhodnocení se může film jevit uvolněný až kolébající. z části snad i je, a snad i proto působí okamžiky vzepětí zla o to intenzivněji, brutálněji, byť oko za celou dobu nespatří téměř žádnou nepokrytou zrůdnost. bylo by krátkozraké podlehnout módnímu trendu a hledat jádro filmu v jakési společenské kritice či studii. o to přeci nejde snad ani v té poslední řadě. díky zmíněnému "zrcadlu", které nastavuje, zachází Fliegauf daleko hlouběji, pokud ho divák tak hluboko vůbec zajít nechá. ironicky pojmenovaný snímek může ironicky fungovat i jako selekce diváků podle jejich postojů k němu. dělí je na fašisty, kteří se odmítnou nechat zrcadlu vystavit, a film proto odmítnou jako takový, a na smířlivější diváky, smířlivé k ostatním a tudíž smířlivé i s vlastní bytostí. (26.10.2012)

U tématu a obsahu není o čem debatovat, tam je to za jasných pět. Přímá jízdenka na rubovou stranu naší současnosti, expres a bez přestupů; tentýž pocit, jako když jsme se na gymnaziálním výletě do Vysokých Tater někdy v 80. letech octli u jejich osady-ghetta (takhle v téhle době na tomhle konci světa žijí lidé? – tenkrát šok z toho zjištění, dnes už „jen“ trvalé mrazení z toho vědomí) a pak s partou odtamtud chvíli čutali do mičudy (vždyť jsou to kluci jako my, jak se octli oni tam a my tady?). Mnoho bodů za neidealizování a neromantizování stavu věcí (viz též mi_X_oův komentář), za to, že koukáme na skutečné lidi a ne chodící stereotypy à la Marian. — Co se týká formy, „kontaktní“ (= neustále nalepená v rozkývaných polodetailech na záda toho či onoho hlavního protagonisty) ruční kamera mi připadá občas přece jen zbytečně únavná (i když vím, kam tím básník mířil, a uznávám, že účelu bylo dosaženo); ze začátku mě navíc rušily dialogy v přece jen ne úplně přesvědčivém nehereckém podání (ale zase – s uplývajícím časem slov chytře ubývá a moje námitka se stává irelevantní). Naopak potěšil vymazlený zvuk odvádějící spoustu nevtíravé práce s podvědomím diváka; takový cit pro míru a načasování věcí typu bzučení much nebo osamělé údery na cimbál – na pomezí hudby a zvukové atmosféry – se málokdy slyší. Takže tam těch pět nakonec nejspíš vrazím. (10.02.2016)

Fliegaufův snímek je bezesporu originální počin, přesto je nutné být opatrný a nevkládat do něj něco, co v něm není. Něco se rozpíná v divákově duševním prostoru mezi obavami, přáními, úžkostmi, přesvědčeními. Svěžím větrem bychom mohli nazvat formální stránku snímku, kde je atmosféra tím hlavním tahounem a Fliegauf moc dobře ví, jak si diváka podmanit. Repetitivní a všedně ušmudlaný svět nabízí lehce divákovi pomocnou ruku k identifikaci nebo alespoň k sympatiím s hlavními představiteli. Problém je, že děj až moc ustupuje atmosféře bokem do stínu. Tma a stín je tu všeobecně dominantím prvkem a nepamatuji si, kdy naposled jsem tolik času zíral do tmavého plátna. Fliegaufovo poselství není nikterak komplikované a sledovat jeho myšlenkové pochody v oparu vycizelovaných obrazů má své kouzlo. Bohužel díky téměř naprosté absenci děje (který se v nejlepším případě ukáže v posledních 5 minutách, ale i tak tu zůstává více otázek jak odpovědí) je po většinu času Je to jen vítr nuda k uzoufání. (13.11.2014)