Návrat domů

Návrat domů jednoznačně připomene krásný Wylerův film Nejlepší léta našeho života, vzniklý o dva roky dříve. (Skutečně bych nevylučoval, že se jím autor námětu a scénaristé inspirovali, neboť NLNŽ měla v té době v ČSR značný ohlas.) Hlavní příběhový rozdíl spočívá v tom, že zde nesledujeme osudy několika navrátilců z 2. sv. války, ale vlastně jenom jednoho - důstojníka, hraného Karlem Högerem (je tu samozřejmě oceán vedlejších postav). I Höger, podobně jako hrdinové Wylerova snímku, zjišťuje, že všechno je naprosto jinak: Stará láska se za války vdala, rodiče byli zastřeleni, přátelé zmizeli do všech koutů světa. Jen starý pes ho poznal... totiž, to je zase Homér. Pardon. - Návrat domů je krom výborných hereckých výkonů pozoruhodný také faktem, že Höger v tomto filmu z roku 1948 hraje důstojníka-klaďase, který se vrátil ze Západu. Asi tedy tušíme, proč se film v příštích letech mnoho nereprízoval a tak víceméně úplně zmizel z divácké kolektivní paměti... (17.03.2007)

"Víš děvče, válka se musí škrtnout z našich životů...." Jak bláhové, jak pošetilé přání. Vždyť "válka to důkladně zpřeházela"... Tento Fričův snímek o vystřízvění z radostných chvil po skončení války má určitě svou kvalitu. Karel Höger v roli nadporučíka Mareše se se smutkem v duši vyrovnává po svém, tedy především mlčky. Škoda té až příliš rozjuchané atmosféry se sympatickými rudoarmějci tančícími kozáčka, to mi do té Marešovi zádumčivosti moc nesedělo. A škoda té závěrečné jásavé scény při přesunu Marešovi vojenské jednotky do Sudet. Tu bych si tedy vážně odpustil.          (26.02.2023)

Reziser Martin Fric /Valentin Dobrotivy, Varuj, Cisaruv Pekar a Pekaruv Cisar/ natocil sympaticky, dobre odsypajuci film o cloveku, ktory sa vracia roku 1945 z bojisk svetovej vojny domov, kde ho udajne caka holka, teda snubenica. Co Ramzes nechcel, udajna snubenica sa nan vysrala, nasla si noveho, navyse matka a sestry dotycneho boli zastrelene a kamaradov si vzala vojna. So sebou a navzdy, bez navratu. Hoci Fric natocil film roku 1948, este sa tu aktivne nebuduje kapitalizmus, teda pardon, komunizmus a chvalaAhmosovi este tu nejsu pritomne patos a glorifikacia sovietskych vojakov. 77 % (19.08.2017)

„Snad budeme ještě dlouho chodit v záplatovaných šatech, snad budeme i hladoví a promrzlí, ale budeme mít teplo tady, v srdcích. A světlo před sebou.“ Všude je cítit poválečný optimismus, radost a družnost (řada scén by jinde vyznívala naivně, zde díky této atmosféře působí přirozeně). Ale hlavního hrdinu čekají kruté chvilky a právě v nich je tento humanistický film nejsilnější. Leckdo sice bude mít problém s prosovětskými odkazy, ty ovšem k ději pasují. A dokonce se tu objeví i něco Spojeneckého, ať už vlajky, Marešova fronta, oblečení (vtipná scéna s kloboukem) či třeba hudba Glenna Millera (ano, rok 1948!). A dojde i na ožehavé srovnávání života v Protektorátu a na frontě. O to víc pak zklame nic neřešící konec, kvůli němuž zůstanu u slušných 4*. „Víte, když se na Vás tak dívám, tak si nedovedu představit, že byste byl schopen někoho zabít.“ - „No ovšem…člověk nepřítele vlastně někdy ani neviděl.“ - „Vážně?“ - „Někdy byla tma, někdy byl daleko nebo…“ - „Takže člověk vlastně ani nezabíjel.“ - „Máte pravdu. Člověk jenom střílel, ale nezabíjel.“ (25.04.2017)

Tak tady jsem byl s hodnocením opravdu na vážkách... Námět filmu byl skvělý. Mladý poddůstojník zahraniční armády se v květnu 1945 vrací s jednotkou do Prahy, odkud pochází. Celých těch dlouhých šest let se těšil na ten okamžik až zase doma otevře dveře a uvidí v kuchyni mámu se setrou a setká se se svojí snoubenkou. Ta myšlenka jej držela celou tu dobu strádání, bojů i v lazaretu po vážném zranění nad vodou. Teď je konec války a vše vysněné je přímo před ním. Jenže co to? Snoubenka nevydržela čekaní a když konečně zastihne někoho doma, zjistí, že jsou to cizí lidé... Ti mu mimoděk vypoví, že při bombardování přišli o vša a tak jim byl přidělen tento volný byt. Prý po nějakých popravených, protože jejich příbuzný šel bojovat za hranice.... Mareš navštíví ještě matku svého spolubojovníka, jemuž slíbil, že vyřídí mámě sbohem a předá jí jeho věci... Na to však prostě nemá sílu... Film měl velmi mnoho silných momentů a kdyby vše zůstalo jen v té osobní rovině kdy vysněné se tvrdě střetávalo s válečnou krutou realitou, bylo by to na 5 hvězd. Bohužel rok 1948 už snímek lehce zbarvil do ruda, což může divák vidět na všudypřítomných rudoarmějcích, Sovětech tábořícíh ve Stromovce i ve scéně s profesorem. Smolík nejprve krásně hovoří o glóbusu, který vzteky robil, protože první válečná léta se šeď rozprostírala dál a dál přes celou Evropu na východ a on už se na to nemohl dívat.. Pak ale okřeje, když začne vyprávět o porážce Stalingradu a následně o budování nového Československa... O Spojencích a bojích na západě nic... Přitom paradoxně v posledním záběru, kdy se kolona vozidel šine dle rozkazu do Sudet, jsou všechna auta od jeepů po náklaďáky americká :-). Píseň Poljushko Pole mám rád, ale tady to už byla čistá propaganda a tak jako čtvrtý hlas pískat nebudu... Högera mám rád a byl skvělý, ale mnohem radši než tento film mám snímek Májové hvězdy (1959), který se také odehrává v Praze v květnu 1945. Tři prázdné patrony pro klučíka na dvorku. * * * (17.06.2014)