Polibek ze stadionu

Žurnál, to byl panečku pořad. Nejdřív sjezd, železárny, hokej a nakonec slepičí farma. Důležitý byl samozřejmě ten hokej, protože hokejisté Tre Kronor měli na MS v Praze dne 23. 2. 1947 získat titul mistrů světa při pohodlné výhře nad plajery z Österreichu, kteří s týmem ČSR hanebně prohráli 13:5, jenže Rakušané podali životní výkon a před natřískaným hledištěm zvítězili 2:1. V nadšené atmosféře by se jeden spontánní polibek určitě ztratil, kdyby tam nebyl ten všetečný Žurnál. Ten způsobil poměrně zábavný propletenec omylů, nedorozumění a milostných vztahů. Mně se tedy nejdůležitější jeví skutečnost, že jsme si poprvé v historii mohli zakřičet "MISTŘI!", ale v tomto případě se může pobavit i sportovní analfabet. (04.01.2016)

Pokud by dej filmu nebyl situovan do prubehu MS v Praze roku 1947, myslel bych si, ze se jedna o predvalecny film. Myslim, ze je to jeden z poslednich takovych snimku. Jako hokejoveho fanouska me film svym nametem potesil. I bez toho se vsak jedna o velmi svezi a prijemnou komedii, ktera potesi divaka i dnes. For Biopler: Zdenek Dite a Jana Ditetova nebyli manzele, ani v zadnem jinem pribuzenskem vztahu... (20.04.2013)

Vcelku rutinní záležitost a jedna ze slabších poválečných (mmj. v té době se už plnila dvouletka) komedií od jinak vynikajícího režiséra Friče. Veselohra ze sportovního prostředí, která místy příjemně rozesměje, pobaví, ale bohužel nenadchne tolik aby si z ní člověk odnesl něco více. Jeden rozverný nápad, to bylo přeci jen poněkud málo. Mírné zklamání, nutno však ocenit dokumentární zběry, především ze zápasu Rakousko - Švédsko, které tehdy skončilo seznačním vítězstvím Rakouska v poměru 2:1... ps; poslední role Járy Kohouta, před jeho čtyřicetiletou emigrací z politických důvodů. (20.06.2010)

Upraveno v červnu 2020. Film Polibek ze stadionu, to je ruční praní prádla ve studených vodách městské řeky, vydávané za romantickou taškařici. Inu vlk se nažral, koza zůstala celá a nenáročné pobavení si najde své příznivce. Maloměšťácká cudnost na veřejnosti meziválečného období byla ještě stále platnou společenskou normou, ale do omrzení stále opakující se schéma vzájemného míjení je pouhé drobné zčeření vodní hladiny bosou nohou. Nadhled nešikovnosti Martina Friče je dětinský a dlouhodobě vyloženě úmorný. Nemotorou a hnacím pohonem příběhu je MUDr. Jan Vaněček (příjemný Zdeněk Dítě), zubař, jehož každodenním úspěchem se stává již samotné fyzické přežití. Je snad až s podivem, že doposud se mu nic vážného nepřihodilo, předivo vztahů je pro něj příliš komplikované a z toho ta romantická zábava těží. Hlavní hrdinkou je Věra Fabiánová (sympatická Jana Dítětová), mladá prodavačka obchodního domu. Z té nevyžádané mužské pozornosti nadřízeného je vysvobozena náhodným aktem veřejného pohoršení. Důležitou postavou je Lída Jonášová (snaživá Irena Bernátová), hystericky vztahovačná zubařova snoubenka. Nepřístojné chování nikdy nemůže podat uspokojivé vysvětlení, navíc vývoj citů má své vlastní představy. Výraznou postavou je též Oldřich Janota (zakřiknutý Svatopluk Beneš), kavárník a nejlepší zubařův kamarád. Ochotně pomáhá roztržitému zubaři v narovnávání stavu, aby sám uvízl v labyrintu pocitů a výrazněji probuzené tělesnosti. Z dalších rolí: Lídina pobavená a životem již obroušená maminka Ema (Marie Grossová), impulsivně prchlivý zubařův soused a účetní Malík (Eman Fiala), na Věru žárlivý vedoucí obchodu Kubiš (Oldřich Dědek), Věřina kamarádka a kolegyně z práce Květa (Milada Spálená), trochu vyděšený zubařův pacient (Jára Kohout), zubařova zdravotní sestřička (Taťána Vavřincová), či rozhlasoví reportéři z pražského mistrovství světa v ledním hokeji 1947 (Josef Laufer, Otakar Procházka a Štefan Mašlonka). Polibek ze stadionu filmově využívá premiérovou událost při získání titulu mistrů světa československou hokejovou reprezentací. Zábava je nenáročná a nikoho neuráží, ale tento způsob rozverné škádlivosti je pro mě mučivý. (08.06.2012)

Úvodní pasáž byla příjemným výletem do hokejové minulosti, kdy se ještě hrálo nikoli zápasilo, zbytek se nečekaně rychle změnil v bláznivou komedii, která mi v řadě scén připomněla staré grotesky. Ač vystavěna na velmi jednoduchém nápadu, dokázala mě nejednou rozesmát a díky svižnému tempu a rychlému vrstvení nekonečného propletence omylů, nedorozumění a neustálého, téměř k dokonalosti dovedeného míjení, mě bavila od titulního polibku až do konce. (30.11.2012)