Tři barvy: Modrá

Patřím mezi povrchní jedince, kteří svědomitě ignorují výtvarnou stránku filmu, předvídavě se vyhýbají kontaktu s vážnou hudbou a při sledování filmů zásadně odmítají trpět. Za danných skutečností neměla mít Modrá příliš šancí stát se mou oblíbenou barvou, ale smutné, chladné a zároveň odhodlané oči Juliette Binoche mne donutily k tomu, že jsem těžkou životní situaci spokojeně prožil po jejím boku na proleželé matraci. (07.11.2012)

Tři barvy: Modrá jsou nepochybně velmi kvalitním snímkem, s vynikající Juliette Binoche v hlavní roli ženy, která se po svém pokouší vyrovnat s těžkými událostmi. Co se však týče nějakého emočního dopadu, ten se u mě bohužel nekonal. Juliettina postava je ztvárněna velmi chladně, nepřístupně, jakoby nechtěla, abychom pronikli do jejího nitra, k jejím emocím. A právě podobně, jak byla vylíčena její postava, jsem i já, coby divák, neprožívala žádné emoce. Téměř žádné scény se mnou nepohnuly. Jistě svádí úporné vnitřní boje, ale ty zůstanou tak perfektně skryty pod její zdánlivě chladnou a vyrovnanou tváří, že na povrch se tak její pocity vlastně po celý film téměř nedostanou. Tedy, alespoň ne v té formě, kde bych dokázala plně pocítit její bolest, strach či výčitky. "Modrá" je velmi osobité dílo, které se však v prožitku může u diváků značně lišit. (25.11.2012)

Psychologické drama, ve kterém hraje důležitou roli modrá barva a Juliette Binoche. Tíživost první hodiny mě skutečně uzemnila – tomu se říká teror diváka. Minimum slov, obrovské duševní strádání hlavní hrdinky, nicneříkající zatmívačky uprostřed záběru, těžká, dramatická hudba a žádné vyhlídky šťastných konců. A do toho pořád samá modrá, ne, zde rozhodně není dobrá. 80% Zajímavé komentáře: zputnik, meave, ScarPoul (14.07.2006)

Obrovské zklamání, ve kterém stojí za povšimnutí snad jen velmi dobrý herecký výkon hlavní hrdinky, na které snímek kompletně celý stojí. Bohužel však nevlastním vadžajnu a bohudík jsem nikdy nezažil situaci, abych ztratil ze dne na den úplně všechno. Tudíž zřejmě nedovedu patřičně docenit a vžít se do smysl nedávajících duševních pohnutek a chaotického jednání hlavní hrdinky. Jinými slovy mě absolutně nebavilo sledovat její bloudění světem jako tělo bez duše. Nic jiného tu bohužel není k vidění, když teda nepočítám totálně tuctovou a klišoidní pointu, kdy hlavní hrdinka znovu najde smysl život v lásce, které se zde 99 % stopáže straní, aby si znovu neublížila. [15 %] (29.12.2022)

Velepíseň v Písni písní, ale ne zvuků, nýbrž barev (i když ani hudba nepřijde zkrátka). Zhruba tak lze hodnotit první film barevné trilogie předčasně zesnulého polského tvůrce, krok za krokem dozrávajícího k nadčasové, v plném slova smyslu klasické velikosti. Bez Juliette Binochové by ovšem vyznění filmu bylo sporé, i když i tak pozoruhodné. Binochové tvář nasvětlovaná ve velkých celcích i v detailech (až mrazí z několika okamžikových záběrů intimních scén a intenzity prožitku, kterou kamera zrcadlí jakoby přes sklo) vypovídá svou statickou bouřlivostí o nevypověditelném: o ztrátě muže, dítěte, smyslu života. Jakoby automatické pohyby, setrvačně vykonávané a prožívané stereotypní zvyklosti, člověk degradovaný na stroj, utrpení, neschopné slz, a proto ochromující, to je osud ženy, která ztratila vše, a přesto chce žít. Podvědomě hledá záchytné body k návratu do plného života a díky nenáhodným náhodám, rozbíjejícím zvnějšku tento neprostupný krunýř dusící obrany, je postupně také nachází. Manželova nevěra, pohrobní pastorek, představující pokračování rodiny, hudba, která v ní probouzí zřejmě dlouho dřímající vlastní schopnosti, muž, který ji odevždy miloval a jemuž se teď může - ale také nemusí - beze zbytku oddat. To je základní hodnotový okruh filmu a to je smysl tohoto dramatu bez děje. Závěrečné hudební finále, v němž se tato kataklyzmata slučují do syntetického, všeobjímajícího tvaru, se zdá být řešením uhrančivosti krásné, ale smutek a zmar symbolizující barvy, jež je ovšem současně i barvou trikolórové revoluce. Drama končí, naše okouzlení a prochvění zůstává. Zřejmě natrvalo. (13.05.2008)