Tři barvy: Červená

Tento díl trilogie je barvou srdce, barvou lásky, něhy, blízkosti. Je příběhem ne o jejich vznikání a jsoucnosti, ale naopak úsilím o postižení a postižitelnosti hledání nesnadných průsečíků na životní cestě, díky nimž, pochopíme-li, se můžeme stát - nebo chcete-li dosáhnout, být účastni - součiniteli těchto skutečných vrcholů života, vrcholů, jichž nedosáhnou zdaleka všichni. Mystérium, jehož hlavním dějištěm vedle nezbytné kulisy světa jsme my sami, naše já, naše mysl, naše srdce, se odehrává každodenně a rozumově je zcela neuchopitelné. Teprve post factum zjišťujeme, jsme-li na tento nejnesnadnější výstup života připraveni, kde jsme patrně udělali chybu, v kterém okamžiku jsme se měli více rozevřít a v jiném naopak ztajit. ČERVENÁ frygické čapky svobody je prolnutím dvou životních osudů, osudů, které jsou si - měřeno konvenčním pohledem - nanejvýš vzdáleny. Společný jmenovatel srdce talentované půvabné studentky i stárnoucího soudce je postupně vede přes společnou starost o opuštěnou nezkrotnou psí matku k vzájemně sdílenému - slovy, pohledy, úsměvy, úkradky okamžiků - ponoru do vlastních životů. Tuto základní linii rafinované kompozice filmu překrývají osudy třetích lidí, kteří zdánlivě nahodile, ve skutečnosti však zákonitě vstupují do přítomnosti, minulosti, ale i budoucnosti jejich životů. V tomto pomyslném průsečíku, v němž v tomto případě soudce zastupuje studentčinu budoucnost ve filmu jen naznačeného zralého Valentinina věku a studentka naopak minulost a osudové křižovatky soudcova právnického mládí, se jinak, nově, objevně zrcadlí Kieszlowského životní existenciální téma hledání a nacházení obnaženého a plného lidství v průsečíkových chvílích hraničních momentů našich bytí. Oba protagonisté, zralý a zkušený Trintignant i tehdy dozrávající Irene Jacobová, s evidentním zaujetím zvládají své party s dech beroucí bravurou. Jacobová se tu projevuje jako další velká stálice tehdy nastupující nové generace francouzských filmových umělců a jako její další mimořádná osobnost vedle o poznání nervnějšího herectví Juliette Binochové. Je škoda, že tato trilogie uzavřela filmografii předčasně zesnulého polského velikána světového formátu, v mnoha ohledech plně srovnatelného s o generaci starším klasikem moderní polské kinematografie hraného filmu Andrzejem Wajdou. (27.05.2008)

Po zhlédnutí kompletní trilogie Tři barvy přemýšlím, přemýšlím a.....smekám! To, co se Kieslowskému se mnou podařilo udělat, už se dlouho nikomu nepovedlo! Všechny díly byly skvělé, ale Červená byla pro mě nejsilnějším dílem, proto nejvyšší hodnocení. Pokud se budete k trilogii chystat, tak ale nepřeskakujte, stojí to za to!!! (17.03.2011)

Poslední film, který Kieślowski natočil, je ukázkou toho, jak moc dobrým filmařem ve skutečnosti byl, ale také toho, že si byl vědom toho, že svými snímky vytváří něco většího, propojeného. V tom je krása jeho díla, kterou je možné jen obdivovat. A přitom se dokázal nad člověkem zamýšlet jako nikdo jiný - přístupně a komplexně. (08.03.2016)

Tento díl se mi z celé trilogie líbil nejvíce. Setkání modelky Valentine se starým soudcem mi přišlo dost zajímavé. Především je pozoruhodná postava soudce skvěle ztvárněná Trintignantem (v TV skvělý dabinga Munzara). Film byl nominován na Oscara za kameru, režii a scénář a dostal Césara za nejlepší hudbu (Zbigniew Preisner). (05.08.2003)

Pre niekoho najlepší, no pre mňa najhorší film z celej trilógie. Po čiernom a šedom, je tu pre mňa akýsi bordový film. Viete psychologický film môže vyzerať rôzne, toto spracovanie sa mi jednoducho vôbec nepáčilo. Úplne nezaujímavý a nudný film, ktorý si ma nezískal. Irène Jacob u mňa hereckým výkonom pre tento film vybojovala aspoň tú hviezdu, no inak príbeh zo života, ktorý ma neoslovil, možno to bolo cynizmom, možno zbytočnou tajomnosťou, či scenárom, no moje pocity sú z toho také, že mi to veľa nedalo a že to už nepotrebujem vidieť, možno som tentokrát až príliš subjektívny, no názor každého jedinca spoluvytvára názor spoločnosti a toto mi svojim spracovaním pôžitok, či iný zážitok neprinieslo. (16.06.2013)