Každým dnem

Předpokládám, že cílem tvůrců bylo především dojmout a spravedlivě rozhořčit diváky. V obou cílech však snímek výrazně selhává především díky své šablonovosti. Lidé, kteří již mají něco nakoukáno, jednoduše na nabízené klišé neskočí úplně lehce. Scénář obsahuje celou řadu již stokrát slyšených replik, samotné postavy jsou psány podle příručky "zaručeného dojáku" a ani herecké výkony nejsou kdovíjak přesvědčivé. Dvě hvězdy jsou za to, že přes všechny výtky není film úplně nudný a obsahuje záblesky inteligentního interního humoru. Hudba: Joey Newman složil velmi nezajímavé klavírní variace, která jsou naštěstí doplněny povedenými autorskými kusy Rufuse Wainwrighta. (15.11.2013)

Pokud k filmu budeme přistupovat pomocí zvlášť cynického čtení, můžeme jej interpretovat jako snímek, který si pokládá otázku, zda je pro postižené dítě lepší vyrůstat se dvěma homosexuály nebo zemřít. Nicméně je zcela jisté, že toto téma Travis Fine otevírat nechtěl. Každým dnem totiž nevybočuje ze škatulek, nesnaží se pobuřovat, pohybuje se pouze v několikrát otestovaných, možná už příliš vyjetých, žánrových mantinelech. Dokonce jde v průměrnosti tak daleko, že i plakát je velmi podobný plakátům podobných slzopudných snímků. Ničím zapamatovatelné, avšak vzhledem k tomu všemu překvapivě sledovatelné. (15.11.2013)

Co bych tak mohla vypíchnout krom postřehu, že jsem už viděla mnohem hezčí transky, než je Alan Cumming? Ono tam vlastně bylo vůbec osazenstvo jako blázen - plačka Rudy, právník - takovej hovňousek, plus otylý dowňák ze sousedství - a ti prosím v sedmdesátých letech minulého století toužili vytvořit něco, jako rodinu... a vtip je v tom, že jsem si dovedla představit, jak s nimi příjemně trávím nějaké to uslintané odpoledne... A ač obyčejně nefandím záměrům homosexuálních párů pečovat o dítě, tady nebylo v podstatě co zkazit, naopak... Film o soucitu a touze pomoci, ať to stojí, co to stojí, je zároveň i příběhem o odvaze jít za svým štěstím - proti všem... Už zbývá jen dodat, že bych se trochu přela ohledně krásy Rudyho zpěvu :-) (02.05.2014)

Film bez scénáře, postrádající konflikt či nosnou a tíživou myšlenku. Celé je to jen o slzách a nutno říci, že vizážisté odvedli výtečnou práci. Oba chlapci měli oči rozkapané na jedničku. Bohužel to je to jediné, čím jsou postavy zajímavé. Jejich gumovost s naprogramovaným charakterem (černá a bílá - jen na srozumněnou) byla ubíjející a neslučitelná se sledovatelností. Ale více jsem nečekal, film jede v zaběhlé a úspěšné šabloně a ve výsledku se na něj nemůžu zlobit. Je tak plochý a průměrný, že diváka ani nedokáže rozčílit. Dojímači a empatici od počítačů dojdou diváckému uspokojení, vykolejí je svět "toho zlého systému", utrousí nejednu slzu během dojemných domácích videí nebo příšerných songů odrecitovaných Alanem C. a (pod)průměrných klavírních variací, ale vůbec se nepozastaví nad minulostí pana Donatella coby gay prostituta (než mu anděl s downovým syndromem změní myšlení), který sem tam, na parkovišti, pokouří citově nevyrovnaného právníka. Navíc jsem ve filmech alergický na dvě věci - hlášky typu "Jsme jediní v celém vesmíru, kdo dokáže dát tomuto retardovanému, otylému chlapci cit a lásku" a zadruhé samotná podstata existence tohoto chlapce (změnilo by "zdravé" dítě smysl?) ve filmu, nepůsobí jako plnohodnotná postava, ale jen jako prostředek - domácí mazlíček a to se mi prostě hnusí. A na dopisy v závěru už nemíním plýtvat slovy... Zbytečnost (film i tento komentář) (08.07.2018)

Vítězný film Ceny diváků na Mezipatra 2013. Ačkoli je to film s opravdu širokým resjtříkem klišé a obvyklých mezních situací, jako by příliš explicitně ideologický a výchovný, bylo to v hranicích mé tolerance a neurazilo mě to ani omylem. Konec jsem očekávala, takže výbuch emocí se nedostavil, ale za to jsem celkem ráda, nerada bulím v kině:) Trochu mi tam falírovalo, že příběh byl z osmdesátých let a několikrát mě napadlo: tohle se snad už dneska nestane... ale nakonec já o tom nic moc nevím, třeba se to děje pořád. Nedávno jsem podepisovala nějakou petici za možnost pro homosexuální páry adoptovat dítě, takže určitě ještě není všechno tak, jak by mělo být. Nejvíc jsem se těšila na Alana Cumminga, kterýho jsem si zamilovala coby Kurta Wagnera v X menech a nezklamal mě ani tady, kdy jsem ho konečně viděla i bez makeupu. Sice nebyl modrej a neuměl se teleportovat, ale přesto byl strhující a magickej, předvedl skvělý herecký koncert, kdy jsem mu věřila každý pohled a každý slovo, pohyb, tón hlasu..prostě všechno. Jeho partner mi přišel jako herec jiný ligy, což asi je, ale nebylo to zase až tak tragický. Taky mě pobavilo, jak v té době vypadali transky - místo depilace návleky tělové barvy, chlupatá podpaží a pod.V tomhle tedy určitě shledávám velký pokrok:)) Takže s loňským vítězem spokojenost, který film asi vyhraje letos? (07.11.2014)