Konstanta

K poľskému filmu sa dostanem vždy iba náhodou, síce sa mu nevyhýbam, ale nijako ich ani nevyhľadávam... - a takmer vždy je to mimoriadne silný zážitok, či už emocionálne alebo intelektuálne. Porovnávať KONŠTANTU s tým, čo sa v tej dobe točilo u nás by bolo absurdné, ale aj v globále sa mi zdá, že filmové diela našich severných susedov sú tak veľmi iné, svieže, kvalitné, mimo pózerstva a pokrytectva, tak akosi.. dospelé. Zdá sa mi až neuveriteľné, že takýto film mohol vzniknúť za totality vo východnom bloku... ale jasne to dokazuje, že skutočnosť reálneho socializmu bola neskonale pestrejšia, než si dnes vo svojej pokračujúcej obmedzenosti myslíme. Ostatne - ohľadom morálky sa so zmenou ekonomického systému a príchodom "slobody" zas tak mnoho nezmenilo... (07.10.2014)

Po ochrannom sfarbení druhý Zanussiho film, ktorý som si pozrel a tiež druhý, ktorý ma vôbec nenadchol. Dokonca z istého hľadiska to bola ešte horšia moralitka, ako Ochranné sfarbenie. Neviem, či si vtedajšia doba vyžadovala nakrúcanie filmov o neskutočných, morálne čistých ľuďoch, ktorí sa viac-menej neúspešne boria s prispôsobivosťou, pokrytectvom, zbabelosťou a všadeprítomnou zlodejinou väčšiny, pre ktorú predstavujú celkom reálne nebezpečenstvo. (24.10.2012)

Není mnoho režisérů, kteří jsou ve své tvorbě tak konzistentní, a snad až tvrdohlaví, jako je Krzysztof Zanussi. Jeho chirurgicky chladné filmy (nemohu říct vrcholné, protože jsem jiné neviděl) ze sedmdesátých let (69 - 80) o většinou trpkém přechodu z teorie (škola) do praxe (zaměstnání) jsou aktuální nejen pro studenty (viděl jsem je v čase premiér), ale kupodivu i pro důchodce (Konstantu jsem viděl před chvíli poprvé). Asi je to proto, že problémy, které řeší Witold (v poměrně obstojném českém dabingu Vítek), nekončí v období mladosti, ale táhnou se celým dalším životem. (02.04.2016)

Doporučuji všem, kteří mají pocit, že za socialismu byl život ctnostnější. Je fakt, že tehdy se kradlo s lehčím srdcem, protože okrádat nepřítele je povoleno. Film slušně ukazuje obecnou devastaci morálky a jediného čistého, který působí jako mimozemšťan. Působí bezvýchodně, protože především systém jako takový byl špatný. Tomuto odpovídá také závěr filmu. (06.10.2012)

Nejspíše pohled druhých, těch přizpůsobivějších, na poněkud „vyčuhujícího“ člověka, bude stále stejně nevraživý. Vždy to bude mít v životě těžší pro svou „nepřizpůsobivost“ světu intrik, podvádění, korupce. Praktiky, které se od let sedmdesátých (totalitního režimu a uzavřeného Polska, kam cizinec mohl přijet pouze na osobní pozvání) příliš nezměnily. *** Krzysztof Zanussi nedává divákovi jasnou odpověď správného jednání, ale vyzývá jej k zásadním otázkám a k hledání odpovědí. I když na mnohé odpověď nenalezneme. Však v lepším případě nás otázky mohou vést k zamyšlení se nad sebou samým a svým jednáním. Svět není černo-bílý a na tuto skutečnost poukazuje dialog Víta s vysokoškolským učitelem matematiky. Ne vždy se dobereme ke konstantě tou nejjednodušší cestou. A touha po pomstě je někdy tak silná (nikdy však sladká)! Připadá mi, že režisér zde i v Ochranném zbarvení šel až do krajních mezí. Člověk snažící se o čistou duši je osamocený ve svém boji. Nikdo se za něj nepostaví, nepřidá se na jeho stranu, vědomě mu škodí, chce ho „zlomit“. *** „Kino morálního neklidu“ splnilo svůj účel. Držím palce a fandím všem donům Quichotům bojujícím s větrnými mlýny. V hloubi duše jsem totiž nenapravitelný romantik a člověk naděje. (03.04.2014)