Ten třetí

Docela zklamání. Zamotaný děj mi mozkové závity neroztočil a ani po přečtení zdejších spoilerů nemám jasněji. Bude to asi tím, že mi zpracování, téma ani obsazení moc nesedlo a často zdůrazňovaná otravná melancholická hudba s funkcí zatlačit na pilu i pro cynické tupce a klimbající ignoranty, mě minula jak absurdní politika dneška. Aktivity typu změnit způsob vánoc z důvodu bezpečnosti, čímž nahrát protistraně a naopak pořádat monstr sportovní akce, čímž nahnat více lidí do rizika, mi přijdou stejně nelogické, ba přímo ad absurdum. No co už, podivnostem se meze nekladou... (20.11.2015)

Škoda té utahanosti a unavenosti děje, který nedokáže celou stopáž diktovat tempo a bavit. Můj zájem tak postupem času solidně upadal. Co hůř, film nedokáže pořádně vytěžit námětové možnosti. Máme tu velký herecký kádr, životní situace, spousta zvučných jmen, ale velmi nekonzistentní příběh s přestřelenou stopáží. Tentokrát zkrátka Paulově práci neříkám pane. V rámci myšlenky s vyprávěním (psaním knihy) z vlastního života a propletení osudu lidí jsem nějak postrádal smysl role Miluše Kunisové a její rozvrácené rodinky a celé to mělo být mnohem provázanější, šokující, překvapující, emotivnější... prostě tak, aby to těch 137 minut sežral s gradací a větší záživností. (20.03.2015)

Po mym milovanym Crashi další Haggisova vyvedená mozaika; až do poslední chvíle nečitelná, ale o to cennější. Hvězdičku strhávám za brutálně přetaženou linku s Milou, která na mě působila jako normální zjevení, vyloženě nepatřičně. Naopak další dvě dámy se ve svých rolích našly a předevšim Moran Atias s Adrienem Brodym utvořili co do humoru a sex-appealu naprosto dokonale vyváženej pár. Takže zase jednou spasiba, mistře Haggisi... (12.09.2014)

Haggisův návrat k příběhovým propletencům se rozhodně povedl. Na rozdíl od Crash totiž netepe do kontroverzních společenských témat, a tedy nijak je ani sám sebe neshazuje, ale je pouze prostou, snad až egoistickou uměleckou výpovědí. Ačkoli je tedy škoda, že princip meta-narace se dá odhalit nepřiměřeně brzy, jednotlivé příběhy a jejich závěrečné prolnutí v perfektní a i tak poměrně nečekanou pointu mají v tomto neprůhledném, kousavém a (přesto/proto) citlivém pojetí nečekanou sílu. Že se tedy autorovi podařilo ukočírovat takhle komplexní představení, kde všichni Oni i Ony září, kdy do sebe nakonec všechny dílky dokonale zapadnou, a to včetně těch, které se zdály být samoúčelnou sponou, a kdy si žádná z těch hereckých osobností nekrade film pro sebe a zároveň má kvanta prostoru na vyniknutí - to je úspěch, za který si Haggis konečně zaslouží ovace ve stoje. Jediné, co mi v nich zabránilo byla dvousečnost takhle promyšlené formy, kdy jsem se kvůli neustálému rachotu mozkových závitů málem nedokázal vžít do individuálních povídek a soucítit se všemi verzemi Jeho a Jí. Bohudík však v této rovině zachraňuje co se dá znovu mistrovská hudba Daria Marianelliho. (14.01.2015)

Kdyby se Paul Haggis vykašlal na tři různé příběhy na třech různých místech, možná by to mělo smysl, ale takhle se jakýkoli vyšší význam ztrácí. Provázanost postav je naprosto směšná, protože vzhledem k tomu, že sledujete všechny tři, očekáváte provázání. Takhle jsou to jen tři náměty na jednom místě, kdy rozhodně scenáristicky vedou Liam Neeson a Olivia Wilde, nejvíce pak baví asi Adrian Brody. Škoda, ta část se spisovatelem se mi zamlouvala moc. Ale tohle prostě nejí konzistentní dílo. To měl být povídkový film a ne něco, co si hraje na víc. (29.09.2014)