Ten třetí

"Promiň, jsem necitlivá. To já jsem vzala telefon manželce, i když jsem s milenkou." Tak špetku sarkasmu jsem dostal, zašmodrchaný příběh jsem dostal a navíc jsem se mohl sledovat sestavu dívek a žen, kvůli kterým jsem si zase po dlouhých letech připadal jako junior - vzrušovaly mne snad všechny a to je velké pozitivum. Jenže tím to taky tak trochu končí, protože celkově to bylo spíš velké tlačení na city a na to mám vrozenou alergii. Já se raději bavím a tomuhle slzavému údolí plnému mrtvých dětí by nějaké to odlehčení určitě nezaškodilo. (14.06.2016)

Priznávam, že mi dokonca nedošlo o čo tam šlo. Za pomoci kvalitných hercov, dve hodiny Haggis šponuje vaše nervy, až na záver nepríde katarzia, ale jeden veľký odrb. To nemení nič na veci, že som mu to opäť hltal, a že tie jeho údajné" ploché charaktery", nejak stále nevidím. Čo je vlastne fajn, asi tam nie sú. Zato jeho trademark sa po Údolí Elah vrátil; kobercová scéna legendary (28.09.2014)

Haggis si tu odkusol príliš veľké sústo. Neviem sa rozhodnúť, či to je super festivalovka alebo autorsky nezvládnutý regulérny film. Ale to je jedno. Výsledok zodpovedá obom prípadom. Tú celkovú zmätenosť, režijné aj scenáristické zakopnutia a necitlivý strih bohato vynahradzujú vynikajúco zahrané postavy, super hudba a do jedného parádne fungujúce emočné vrcholy . A to mi občas stačí. Škoda záveru, ktorý síce má v sebe silu ale absolútne nebol pripravený a oberie na pôsobivosti pri potenciálnych opakovaných zhliadnutiach. Do dokonalosti Magnólie, Crashu, Lásky nebeskej alebo ďalších kvalitných mozaikových filmov to má síce veľmi ďaleko ale aj tak spokojných, no veľmi subjektívnych 7/10. (26.04.2016)

Nejhorší na sledování filmů je to, když narazíte na film, u kterého si nejste jisti jestli se vám líbil opravdu hodně a nebo jen průměrně a to je právě tenhle případ. Na začátku nás režisér seznámí se všemi postavami a pak je postupem filmu poznáváme a snažíme se přijít na to, proč jsou jejich příběhy tak důležité, že byli vybráni pro tenhle film, ale to nejlepší na celém filmu jsou konce příběhů. Je to opravdu psychicky neuvěřitelně silné, hlavně s Milou Kunis a Jamesem Francem, ale i tak mě to asi neuchvátilo natolik, abych tomu dala čtyři hvězdy. (18.03.2016)

Haggisův návrat k příběhovým propletencům se rozhodně povedl. Na rozdíl od Crash totiž netepe do kontroverzních společenských témat, a tedy nijak je ani sám sebe neshazuje, ale je pouze prostou, snad až egoistickou uměleckou výpovědí. Ačkoli je tedy škoda, že princip meta-narace se dá odhalit nepřiměřeně brzy, jednotlivé příběhy a jejich závěrečné prolnutí v perfektní a i tak poměrně nečekanou pointu mají v tomto neprůhledném, kousavém a (přesto/proto) citlivém pojetí nečekanou sílu. Že se tedy autorovi podařilo ukočírovat takhle komplexní představení, kde všichni Oni i Ony září, kdy do sebe nakonec všechny dílky dokonale zapadnou, a to včetně těch, které se zdály být samoúčelnou sponou, a kdy si žádná z těch hereckých osobností nekrade film pro sebe a zároveň má kvanta prostoru na vyniknutí - to je úspěch, za který si Haggis konečně zaslouží ovace ve stoje. Jediné, co mi v nich zabránilo byla dvousečnost takhle promyšlené formy, kdy jsem se kvůli neustálému rachotu mozkových závitů málem nedokázal vžít do individuálních povídek a soucítit se všemi verzemi Jeho a Jí. Bohudík však v této rovině zachraňuje co se dá znovu mistrovská hudba Daria Marianelliho. (14.01.2015)