Útok na Bílý dům

„Pane, toto je váš nový kód pro odpálení raket!“ Jak vidno, prezidentské křeslo je v rukou kazisvěta Rolanda Emmericha pořádně horké. Do poloviny to ještě jde, jakmile ale vezme ten stávající s obličejem Jamieho Foxxe do ruky raketomet, legrace jde stranou. Právě odlehčenost a nadhled, o které se tvůrci snaží, se k téhle látce moc nehodí. Zřejmě úmyslně tu tvůrci sázejí na nejokoukanější žánrové zvraty a volají do světa, ať si diváci tuhle kupu klišé náležitě užijí. Jenže když střílel John McClane (tady John Cale, to je náhodička) v budově firmy Nakatomi evropské teroristy, mělo to šťávu, když bez bot a v bílém tílku vymýšlel možnosti, jak jim jejich pečlivě naplánovanou akci znepříjemnit, bylo to fajn, když tu a tam pronesl nějakou sebeironizující hlášku, bylo to ještě víc fajn. Jenže pohled na jedenáctiletou holku mávající před polozbořeným Bílým domem americkou vlajkou a snažíc se odvolat blížící se letectvo, fajn prostě není. Když pak musíme poslouchat neuvěřitelné žvásty televizních štábů nebo hlavounů kdesi v bezpečné vzdálenosti od symbolu Ameriky, začíná lehká nevolnost. Pocta devadesátkám možná potěší, ale to je asi tak všechno. Úvod je na daný žánr poměrně utahaný, střed velmi slušný, závěr doslova tragický. Ssázka na starou dobrou akci je sice fajn, ale to, jak Gerard Butler rozsekal komando severokorejských teroristů, mi sedlo o poznání víc. Emmerichova akce se velmi rychle začne zajídat, okoukané situace (toporný Tatum a jeden dva grázlové proti němu) tak nějak nepotřebujeme vidět znovu!! Přímý souboj s Butlerem prostě tahle sestava prohrává, instantní polévky taky moc nemusím!! (23.08.2013)

Velmi jsem chtěl tento snímek vidět a už ani nevím jak, ale do náruče mi odněkud spadl jakýsi podvratný kinoRIP. Tak, když už takhle náhoda pomohla, říkám si, tak proč ne. Koukám na to chvilku a zjišťuji, že je to nějaké tmavé. Z prezidenta jsem viděl jen bílou košili. Jsem si říkal, jestli to není nějaký fór, že tam všichni mluví k poletující košili, něco na způsob strašidel ze Spessartu. Ale ne. Ne. Tak jsem na to musel plácnout kilo pade v kině, sedaje si mezi dvě tělnatější dámy, které s kýblem popkornu chtěly vidět amerického prezidenta na kolenou. Zážitek to byl zajímavý, přísahám, že už nechci cítit ten intenzivní zápach puklé kukuřice míchané v nějaké sladké sračce a přes mocný chrupot umělých zubů i z filmu něco slyšet. Nicméně, ještě stále váhám jestli mám tento počin zatracovat či chvalořečit, či si počkat na dývýdý a pěkně v klidu domova, s tím, že žrát budu pouze já, muhehehe, si to dokonale vychutnám. (22.08.2013)

Niežeby to nebolo zábavné. Úvodná polhodina s predstavovačkami postáv je zdanlivo nekonečná, ale potom vypukne prestrelka, ktorá trvá prakticky až do konca. Najviac na nej prekvapí, že je to viac kontaktná oldschool akcia než nejaké digitálne zázraky. Ubehne to ako voda, takže ani nevadí, ako veľmi je to predvídateľné a ako nešikovne sa tam miešajú vážne a humorné, takmer parodické polohy. Má to aj celkom solídnych zloduchov, ktorí sú rozhodne pravdepodobnejší než nejakí kórejskí rákosníci. Problém je teda hlavne v tom, že záchrancu prezidenta nehrá Gerard Butler a že tam po každom výstrele niekomu nevybuchne hlava. (10.07.2013)

Útok na Bílý dům považuji za o třídu lepší než jeho Pád. Zejména proto, že americké zbrojaře považuji za větší světové nebezpečí než celou Severní Koreu, ale hlavně tentokrát se to nebere příliiš vážně, hláškují tady snad i prezidentovy tenisky a v této atmosféře je velmi snadné přehlédnout nějaký ten logický nesmysl. Je to zkrátka zábavná ptakovina velmi vysokého levelu, která naprosto splňuje mé požadavky na odpočinkovou zábavu. (27.10.2013)

Letošek je rokem Smrtonosných pastí. Ta pátá s McClanem byla paradoxně nejmíň smrtonosná i zábavná, ta s Butlerem, která nás poprvé vzala tam, kde se měl McClane ocitnout už dávno, až moc opsaná, rutinní a nudná (byť scéna dobytí Bílého domu byla luxusní), a tak nejlíp sklapla až tahleta třetí. Emmerich, ačkoli měl ze všech jmenovaných zdaleka nejvyšší rozpočet, paradoxně nevítězí epičností (poněkud nenápadité) akce a za peníze, za které jindy srovnává se zemí celá města, zničí tady jen dva baráky (a ten Bílý už v minulosti několikrát zničil efektněji a nápaditěji), letadlo a pár helikoptér a aut. Boduje ale nejlepším scénářem, který je sice plný klišé, ale pěkně nám představí Bílý dům, Channing s Foxxem představují fajn dvojku, jejíž počínání mi evokovalo dva kamarády pařící spolu na Playstationu, a i záporáci jsou ucházející (a pět důležitých/výrazných padouchů je už trochu moc). A hrdinova vzpurná dcerka mě kupodivu bolestivě neiritovala a při jejím závěrečném odvolávání náletu mi stekla po tváři společná slza smíchu i dojetí. Kdykoli se na to rád podívám znovu. (24.07.2013)