Jasmíniny slzy

Nejlepší Allen za poslední roky... Filmu škodí vlastně jen jedna věc - když na něj člověk kouká jako na další z režisérových parodií a karikatur povrchního maloměšťáctví a snobismu. Jenže tenhle film je mnohem spíš tragédií o lžích a nekonečné přetvářce, tragédií postavy, která nedokáže být sama sebou, ani když je sama sebou. Funkční zrcadlová struktura, v níž na začátek umisťuje Allen samomluvu (zdánlivě) komickou a na konec samomluvu jednoznačně tragickou, dobře reflektuje cestu, jakou musí divák s odtažitou, nepříjemnou a nesympatickou protagonistkou najít. Jasmine se těžko směje / vysmívá, těžko se k ní zaujímá jednoznačný postoj a těžko se soudí, jakou roli má ve výpovědi konkrétně hrát - je to sebe-parodie, ironický úsměšek na adresu povrchnosti, vážný charakter...? Protagonistka je stejně nezařaditelná jako chameleonský a v každém detailu brilantní výkon Cate Blanchett, která zahrála bezesporu svou životní roli na hranici obětování vzhledu (v některých scénách jí vlastně nejde ani poznat). A zahořklý starý muž Allen odvíjí jízlivou anti-pohádku o rozpadajícím se životě tak důsledně a nemilosrdně, že jsem se musel po skončení filmu několik hodin sbírat. Je dobré vědět, že to Woody pořád umí. A že dovede na stará kolena vyrobit risk evokující Coenovic Serious Mana (a nejen proto, že tu zase pobíhá Michael Stuhlbarg). Temné, sardonické, brilantní, jedno z překvapení roku. (30.07.2013)

Stejně jako první díl Kieslowského barevné trilogie, také Allenovo tragikomické rozšíření Tramvaje do stanice Touha je modře naladěno (přesněji: jeho tón a směr udává to, čemu v anglofonních zemích říkají "blue mood"). Modrá, symbolizující pro citově rozhozenou hrdinku nedosažitelný vnitřní klid, se do filmu vkrádá častými záběry moře (což mohl být jeden z důvodů, proč Allen točil v San Franciscu) a modrý je také měsíc z písně, na kterou Jasmine nostalgicky vzpomíná. Jasné roztřídění postav z Williamsovy hry ustoupilo destabilizaci veškerých rolí. Obě sestry s nevelkou úspěšností hledají, kde je jejich místo mezi muži. Jsou povahově stejně nezařaditelné, jako je film, oscilující mezi hořkou komedií a čirou tragédií, nezařaditelný žánrově. Prokládání aktuálního dění četnými flashbacky přispívá k "duální" struktuře vyprávění. Allen promyšleně nakládá s opozicí životního stylu "před" a "po", obecněji životního stylu bohatých a chudých (takže lze k filmu přičíst k dobru také lehce sociálně-kritický přesah), s protikladem Jasmine coby pasivní kořisti a aktivní ženy-samoživitelky. Žádná z pozic a opozic ale není stálá a neprostupná, takže protagonistka s příchodem k sestře nepřestává být bytostí závislou na druhých a definitivně se nezříká svých manýr zaopatřené paničky. Dříve k ní vzhlížela sestra, chce-li přežít v novém prostředí a podmínkách, musí nyní ona vzhlížet k sestře (ve významu přeneseném i doslovném, neboť Ginger dominuje záběrům na vlastním území, zatímco Jasmine je pasivním kráskou a obletovanou královnou ve světě luxusu, kterým ji obklopoval manžel). S orientací v tomto přelévání sil a proměňování rolí napomáhá umírněná kamera (zapomeňte na neurotismus Manželů a manželek, styl filmu je mnohem uhlazenější), a autentickým jej činí herecké výkony obou hrdinek (muži jsou rovněž skvěle "nacastování", ale první housle rozhodně nehrají, víceméně jenom nahrávají). Blanchettová své Jasmine, která doslova nedokáže vystoupit z role, dodává teatrální vznešenost, čím je vytvořen ostrý kontrast s přízemnějším herectvím neméně přesvědčivé Hawkinsové. Přes občasnou formální strnulost, místy rušivou neochotu vzdát se vtipkování a násilné vkládání krizové tematiky jsou Jasmíniny slzy v porovnání s předchozími Allenovými tituly, vesměs jen různě zábavnými hříčkami, obstojně komplexní studií charakterového rozkladu, a po delší době také allenovkou, s kterou si autor vyhrál dost na to, abych ji chtěl vidět vícekrát. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec, FlyBoy, Havenohome, maddy, F.W.Colqhoun (13.08.2013)

Bravurní satira společnosti a mistrně vykreslená sonda odvěkých rivalů - chudoby a bohatství. Woody ovšem není tak průhledný a hloupý idealita, aby ukazoval, že být chudý může být super a být bohatý, resp. zvyky/postoje bohatých, jsou vlastně povrchní a špatné. Jde mnohem dál a oba světy sofistikovaně a velmi civilně prolíná a ukazuje i v naprostých protipólech, přičemž vyhmatává a následně prezentuje dokonale čisté situace ze života a to asi tak co dvě minuty. Když někdo točí dokumenty o zvířatech, nebo flóře, je to fajn. Když Woody Allen točí dokumenty o lidech, je to ještě mnohem zajímavější. (13.04.2016)

Cate Blanchett ako Jasmínka je na obrazovke takmer neustále. Škoda, že počas celého filmu hrá takmer tú istú polohu - zúfalú ženu na pokraji zrútenia alebo tesne po ňom. Je to neveselé ale možno poučné pozeranie, ako tie postavy vo filme robia zúfalé veci stále dookola a nevedia sa poučiť so svojich chýb a blúdia v jednom kruhu a zostávajú nešťastné, smutné, pesimistické. Príbeh vyhnaný miestami až do absurdna je však neuveriteľný a to platí aj o „poslovi pravdy“ v závere filmu. Vyvrcholenie a záver sú už len podčiarknutím podpisu Woodyho Allena o nepochopení jeho filmov. Slávne meno mu dáva neobmedzenú slobodu, prakticky všetko čo chce, hneď čo najkratšou cestou dostať na plátno. To sa môže zdať ako veľká výhoda, ale nie je. Kvantita nikdy nemôže byť kvalitná a to, že chytá na staré kolená druhý dych je síce pekné, ale zďaleka nedosahuje kvality svojich vyzretejších ranných prác. (26.05.2019)

Woody Allen se řadí k mým nejméně oblíbeným režisérům. K čertu s nějakýma zásluhama. Jeho filmy už tak často velmi těžko přežívám a s Jasmíninými slzami jsem zřejmě trefil jackpot. Pro takhle otravný snímek by měla vzniknout zvláštní kategorie. Hlavní postava je přímo nesnesitelná a jediné co mě naplňovalo radostí byl fakt že s každou další minutou jsem stále blíže vysněnému cíli. Neprozradím žádný šok že děj je od ničeho k ničemu a celé to skončí s Blanchett na lavičce čekající kdo si k ní přisedne další. 3x fuj a ještě jednou fuj. 0% (28.02.2018)