Carol

Svým stylem možná nejvíc „straight“ film Todda Haynese. I Daleko od nebe bylo více meta-komentářem k melodramatům Douglase Sirka než čistou, vtahující a univerzální love story. Carol je pro mne zralým dílem režiséra s pokorou vůči příběhu a herečkám, který sobě ani divákům nepotřebuje nic dokazovat (ano, pomrkávám na tebe, Alejandro). Svou očistnou jednoduchostí, za kterou ovšem tušíte dlouhé přemýšlení nad každým záběrem, mi připomněla Leanovo Pouto nejsilnější. Také tady začínáme jednou z posledních scén (kterou v závěru vnímáme ze zcela jiného pohledu), také tady jsou rovnoměrně zohledňována hlediska obou zamilovaných, také tady jde o zapovězenou, společensky nepřijatelnou lásku. Hrdinky však musejí své emoce skrývat ještě obezřetněji než Leanovi milenci. Jejich vztah je vnímán jako obscénní nejen morálně, ale i legálně, což vyprávění obohacuje o znaky krimipříběhu. Svou interakci musí Therese a Carol omezovat na letmé doteky, ostýchavé pohledy z očí do očí a navenek nevinné konverzování. Více nám toho mnohdy prozrazuje jejich pozice v záběru, prostředí, v nichž se nacházejí, objekty, které je doplňují (nebo nám brání je lépe vidět). Proto zřejmě mnozí film shledávají akademicky chladným a odtažitým. Volil bych spíše slova „decentní“ nebo „uměřený“ – film není upředen z velkých emocí a vykonstruovaných dějových zvratů, ale z drobných gest a pohledů, jimiž spolu Carol a Therese pro absenci jiného slovníku komunikují až do bodu, kdy se již nemohou vrátit ke svým dřívějším identitám, dál předstírat, že jsou někým jiným. Zásluhou tušeného, ale nevyjádřeného film nepostrádá dramatické ani erotické napětí, které by při větší explicitnosti nebylo dosažitelné. Do hledání vztahové rovnováhy Haynes smysluplně zapojuje několik málo motivů (jízdy autem, symbolu uzavřeného mikrosvěta hrdinek i jejich nenaplněné touhy po svobodě, získávání jistoty a přejímání moci nad pohledem a reprezentací fotografováním) i vedlejší postavy, z nichž ani jedna nakonec neslouží jenom k tomu, aby Carol/Therese měly záminku k verbalizaci svých pocitů. Podobně jako Pestrobarvec petrklíčový, ani Carol není jen o vztahu lesbickém. Stejnou nejistotu, jak vyjádřit pocity, pro které nezná slova, zažil zřejmě každý zamilovaný. 85% (18.04.2016)

Je to čistá hrůza. Nemotorná prodavačka narazí na zákaznici, jíž je vyzrálá padesátka vypadajíc jako žena, jež plastického chirurga navštěvuje jednou do měsíce. Tato padesátiletá krasavice uhrane ženu za pultem, jež je z celé situace tak odvařená, že manka na kase jsou častá jako příjezdy pirátských korábů plných uprchlíků na břehy Helénské republiky. odpad! (14.03.2016)

Další už docela zoufalý pokus Cate Blanchett o dalšího Oscara, skoro o nic jiného tady nejde. Před dvěma roky se jí to povedlo v Jasmíniných slzách od Woodyho Allena, kde jí ale poměrně dost napomohlo Allenovo jméno. Další takový úspěch se tentokrát nejspíše nebude opakovat a průměrné dobové lesbické drama po zásluze zapadne. Žádné výrazné momenty, utahaný děj. Celkově strašně nevýrazný počin, který ničím nevyniká a to bohužel ani hereckými výkony na kterých měl stavět. (05.02.2016)

Pouto nejsilnější v ryze ženském podání. Snímek, stejně jako onen klasický britský titul, ani na chvíli nepostrádá osudovost z náhodného setkání, jež zahoří láskou a nákloností, a komplikovanost, z toho vztahu plynoucí. Pomalé tempo, kostýmy, podmanivá hudba a dvě ženy, přičemž Rooney Mara mě těma svýma očima doslova hypnotizovala od začátku až do konce. Silná koncentrace emocí. (26.02.2016)

Silné herecky, suverénně zrežírované a napsané, ale pro mě to spadá do kategorie předvídatelné queer drama se vším všudy, včetně velmi šablonovitých emocí. Modelové americké melodramátko, které zaslouženě pobere herecká ocenění, ale zároveň film, který končí jen u realizační bravury. Studené, zapomenutelné, překultivované - alespoň tak to na mě působilo v letošní canneské soutěži. (12.12.2015)