Andrej Rublev

Cítím se ošizen, že mi nebylo dáno, aby se mi líbil typ filmů, jako je tento či Markéta Lazarová, v nichž chybí trocha vlídnosti a kde jako by nikdy ve středověku nesvitlo slunce, bylo pouze zamračeno či pršelo, všude marast a to i ve vzájemných mezilidských vztazích, až se divím, že lidstvo nevymřelo, byla-li by toto opravdu soustavná realita. Film je pojat jako několikadílná historická freska jen velmi volně na sebe navazujících epizod, v nichž některých, kdyby postava A. Rubleva chyběla, vůbec nic by se nestalo. Kdo k filmu prvoplánově přistupuje jako k životopisnému filmu o A.R. jako vynikajícímu autorovi ikon, bude asi rovněž zklamán a pár barevných snímků na konci to už nevytrhne. Každopádně mě omráčil už začátek filmu, kde ruskému mužikovi začátkem 15. století byl znám princip a praktické použití horkovzdušného balonu, což ve mně vyvolalo dojem, že půjde o podařenou veselohru. (24.07.2005)

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)

Ohodnocení Andreje Rubleva bylo pro mě jedním z nejrozporuplnějších rozhodnutí, která jsem řešil po zhlédnutí filmu. Na jednu stranu jde o neuvěřitelně rozvleklý film s obrovsky přetaženou stopáží, který by se dal zkrátit na polovic. Na druhou stranu lze z tohoto díla cítit jisté poselství a rozmáchlost, což dokáže málokterý divák pochytit (já se řadím do té početnější skupiny, která film viděla a nepochopila). Kdybych měl převyprávět děj snímku, tak bych s tím měl značné problémy - Andrej Rublev, příroda, kostel, malby, Tataři, odlévání zvonu (což byla nejlepší část filmu), ... Asi jsem filmový barbar, ale nemůžu ohodnotit Rubleva plným počtem, a vlastně ani čistými 4*, protože když si to všechno srovnám v hlavě, tak mi z toho vyjde tak 70%. Zkrátka film, u něhož chápu to vysoké hodnocení, ke kterému se však přiklonit nemohu. (20.03.2011)

První významný Tarkovského film a můj hluboký divácký zážitek. Obrazy ze staré Rusi, syrové, kruté a zároveň produchovnělé a krásné. Můj vztah k ruské kultuře si prošel cestu od přesudků a naprostého odmítání všeho ruského vo vremja socializma, až po obdiv a niterný vztah k ruskému historickému, literárnímu i filmovému odkazu v čase dospělosti. (25.02.2013)

Uprimne chapem, ze ten film moze niekto obdivovat ale nechapem ako ho niekto moze mat uprimne rad. Vizualne uzasne sceny, momenty aj zabery nicia pekelne dialogove intermezza, vyvolavajuce dojem, ze ten film trva tak 3x dlhsie, nez v skutocnosti. Marketa Lazarova alebo Siedma pecat su u mna o minimalne o triedu lepsie. 7/10 (29.11.2017)