Andrej Rublev

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)

Tarkovskij je Umelec a tak špecifický, že nemáte problém jeho diela identifikovať. Mám jeho filmy fest rád (hoci musíte mať na ne náladu, nedajú sa pozarať "vždy") a tri a pol hodinový director´s cut Andreja Rubleva sa k nim bez problémov zaradí. Scenár z dielne Majstra a jeho spolužiaka, vtedy ešte "hollywoodom neskazeného", Andreia Konchalovskeho nás v ôsmych kapitolách prevedie životom ruského maliara ikon Rubleva. Hoci je tento film najepickejší Tarkovskij, typické snové pasáže, dlhé zábery spolu s nápaditou kamerou ostali zachované spolu s filozofickou rovinou a geniálnymi myšlienkami. Komentár píšem tri dni po produkcii a Rublev vo mne rezonuje doteraz (to vlastne platí o všetkých Tarkovského dielach čo som vzhliadol:).Andrei Rublev je skrátka ďalší kvalitný umelecký zážitok, krutá mozaika života v Rusku v 15-tom storočí, sfilmovaná lyricko-epická báseň. A ten záverečný prechod do farby a ukážka skutočných Rublevových diel bol skvelý nápad.... "Boh ti odpustí vždy, ale je podstatné či si odpustíš ty sám".... (05.09.2006)

Viděno v 205 minutové verzi. Obvykle nemám rád filmy takové délky, protože nedokáží naplnit smysluplně děj a nuda se dostaví v závěsu. Andrey Rublyov je jedna ze světlých výjimek a i když příběh je prostý, film jsem sledoval se zájmem. Děj je rozdělen do několika na sebe navazujících segmentů. Hlavním hrdinou je mnich Andrey, který se vydává do Moskvy malovat vnitřní prostory kostela. Tady se toho moc nestane, většinou se mluví o náboženství a o životu. V dalších částech jde ale cítit, jak moc Tarkovskij vyspěl jako filmař. Jeho dosavadní filmy byly spíše o několika málo lidech a kulisy nehrály větší roli. V prostřední části jsem měl naopak pocit, jako bych sledovat zrod velkofilmů, tak krásně je natočen nájezd Tatarů na ruské městečko. Syrové, reálné, atmosferické. Někdy máte pocit, že nebylo moc dbáno na to, jestli se někdo zraní nebo ne. Následuje krátká část s Andreyem, který se zavázal slibem mlčenlivosti poté, co zabil jednoho z nájezdníků. Poslední část věnovaná stavění zvonu už s předchozím dějem souvisí minimálně. Atmosférou a svým pojetím mi film hodně připomínal díla Ingmara Bergmana. (11.05.2014)

Andrej Rublev.... Já, kdybych byl věřící v nějakého filmového boha, určitě bych si na pomyslný oltář, kde bych vzdával tomuto bohu hold, položil mé DivX CD (mohu vážným zájemcům poskytnout) s Andrejem Rublevem a každé ráno, poledne a večer (a kdykoli bych šel kolem) bych se mu uctivě a hluboce klaněl... Andrej Rublev je nezapomenutelné dílo, které patři na filmový olymp. Další komentář je naprosto zbytečný. To se prostě musí vidět. dovětkem jen, že ne všem se může zdát tento film zajímavý a bude chápán v kontextu i jako jako nudný... Z mého pohledu se jedná o naprosto dokonalé popsání tehdejšího stavu doby i mentality... A popis zvládl Tarkovskij víc než bravurně... howgh (04.02.2005)

Ještě teď cítím v kostech tu sílu. Tak opravdovou, zároveň mnohdy krutou a bolestnou. Jestli nějaký film vypovídá nejvíc o historii Ruska, je to bezesporu Andrej Rublev. K tomuto národu cítím ne nějakou náklonnost, je to spíše přirozený respekt a tenhle snímek mě v tom jenom utvrdil. Hodně silný a zatím bezesporu Tarkovského nejlepší a nejsrozumitelnější film. (21.04.2017)