Ivan Hrozný I.

Ivan hrozný je prvotriednou ukážkou Ejzenštejnovho štýlu. Film je rozhodne pôsobivý a čo je hlavné pracuje z detailmi. Každá jedna scéna je nasnímaná z rôznych uhlov, môže sa popýšiť honosnými kulisami a snaží sa o čo možno najvernejšie zachytenie doby v ktorej Ivan Hrozný žil. Tento prológ nám ukazuje počiatok vládnutia tohto vládcu, od jeho nástupu na trón až po smrť jeho manželky. Prechod z dobrého vládcu, ktorý chce zaviesť v Rusku reformy pre zlepšenie životných podmienok obyčajného ľudu, po monštrum trpiace paranojou, je tu podaný pomaličky, minimalisticky a predchádzajú mu scény, ktoré vysvetľujú vzťahy na kráľovskom dvore a ich vplyvy na osobnosť veľkého Cára. Rozhodne sa jedná o Ejzenštajnovo vrcholné dielo, ktoré stojí za pozretie. Celkom ma to navnadilo na druhú časť. (07.04.2011)

Sergej Ejzenštejn natočil nemý film vo zvuku. Štylizácia scén, herecké prejavy, to všetko ako by sa prenieslo v čase z 20. rokov minulého storočia. Chybička krásy je tu však dosť podstatná. Snímok ponúka viac ako dosť nudných momentov a niektoré skvelé scény nie sú rozvinuté tak, ako by si zaslúžili ( jedna za všetky - bitka o Kazaň ). Monumentálne dielo, pri ktorom sa režisér akoby bál odviazať. (04.05.2015)

Ejzenštejn v Ivanu Hrozném se v jistém smyslu neposunul od Alexandra Něvského dál ve svém uměleckém vývoji. Tím myslím především v soustředění se obrazu na detaily tváří herců podkreslených hudbou Sergeje Prokofjeva (narozdíl od Alexandra Něvského na mne zde nepůsobí tak disharmonicky), kde dialogy někdy působí jako pouhý doplňující prvek. Dojem patetičnosti hereckého projevu dotváří svícení mizanscény, jež utváří pocit napětí. Podobnou funkci mělo i světlo v expresionistických filmech, s rozdílem toho, že bylo namalované na kulisách. Ejzenštejn uplatňuje hru se stíny v kombinaci s hieratickou perspektivou (stín Ivana Hrozného je několikrát větší než diplomata, s nímž jedná). Zmíněnou perspektivu využívá také v samotném závěru při detailu na jeho tvář, za níž jde v pozadí procesí. Expresionismus mi i vzdáleně připomínala architektura některých budov ve filmu(viz carův palác), jejichž stěny jsou někdy vystavěny do nezvyklých, pokřiveně vypadajících tvarů. (24.03.2007)

Film, ve kterém se dokonalé, geniální a neuvěřitelně působivé scény mísí s totálně nudnými pasážemi, při kterých má pozornost klesala na nulu. Bohužel je to tak půl napůl. Hodně se mi líbilo obléhání Kazaně nebo ta jedna z posledních scén, kde se na zdi odráží Ivanova obrovská silueta. Nicméně Alexandr Něvský nebo Deset dní, které otřásly světem mě zaujaly mnohem víc. (14.07.2011)

Čtyřicátá léta představují ve vývoji poetiky hraného filmu přechodné období, které se otevírá směrem k moderně; přesto nebo právě proto "staré" filmy vznikaly minimálně do konce padesátých let. Velkolepá filmová freska přináší tragickou vládu jednoho z nejrozervanějších držitelů carského trůnu. Syn Vasilije III. nastoupil vládu jako pětiletý chlapec se zřejmě vrozenou psychickou indispozici. Jeho vláda vedle trvalých změn ruské státnosti (dobytí posledních chanátů-zbytků Zlaté hordy s výjimkou Krymského), přenesení expanze na Sibiř a neúspěšný pokus o průnik k Baltu (livonská válka) vytvořila základy státu, které v některých ohledech přetrvaly až do současnosti Ruské federace. Na druhou stranu právě tato vláda třetího ruského cara otevřela cestu k velké vnitřní krizi Moskevské Rusi na počátku XVII. století, jež vyvrcholila polskou okupací Moskvy. Patos, nesený nadšením ï přechodnou nadějí na lepší budoucnost po vítězství v druhé Velké vlastenecké válce, je současně i způsobem, jímž mohl Ejzenštejn alespoň zčásti negovat vracející se kult Stalinovy osobnosti a nový rozmach gulagu. Jisté je, že i v tomto případě na sklonku svého života vytvořil další nadčasové dílo. Jako v jiných případech i tentokrát na objednávku bolševického režimu. (01.03.2008)