Final Cut - Dámy a pánové

Co říct jiného, než dokonalý film. Cinefilní mokrý sen. Naprosto užásná a dokonalá podívaná. Zde nejde o příběh, ten je vesměs vlastně naprosto jednoduchý a klasický. Dostane se na snad úplně všechny žánry na světě. A když zrovna vidíte scénu z filmu, který znáte, tak vám Vaše cinefilní srdíčko zaplesá. Ano možná je to snobská podívaná a podívaná spíše pro opravdové nerdy. Ale je to prostě dokonalé. (16.05.2020)

Maďarům tu originalitu a schopnost posouvat film nečekaným směrem může naše kinematografie jen závidět - nejen Tarr, ale nyní i hravý Pálfi plně dokazuje, že podunajská step je místem filmu zaslíbeném. Úžasné cinefilní orgie, které se nezvrhávají v chladnou poznávačku, ale v emotivní příběh lásky, který chce skrze filmové vyjádření napříč časy a místy dosáhnout až na samotnou esenci. A docela se mu to daří. Divák má skutečně pocit z toho, jak magicky dokáže film přetvářet realitu a Pálfi svým střihovým extempore navíc nabízí nezvratný důkaz, že dokáží proniknout i pod její slupku a být oním pověstným destilátem skutečnosti, který nám otevírá oči i srdce. Kdo ještě neviděl a film mu není lhostejný, ať neváhá ani chvíli! (13.04.2014)

Zdaleka nefunkční příběh, fungoval docela dobře, člověk by nečekal, že sestříháním několika desítek snímku dohromady, vznikne celkem zábavné dílo Maďara, o kterém slyším snad poprvé, kde taky jinde by něco takového mohlo vzniknout. Bavil jsem se ne dějem, který za moc nestál, ale spíš kolik snímků a herců poznám, co by mohlo přijít za další střih, našel jsem si v tom spíš zajímavou hru s filmem. 4* zcela oprávněně, bavil jsem se, zasmál a ještě jsem si procvičil paměť. (29.07.2017)

I když mě režisér donutil příběh sledovat očima člověka s obličejovou slepotou, tak nejenže dává zápletka smysl, ale neměl jsem problém se do postav vcítit. Co víc, každý fragment je pečlivě vyvážený, takže film má funkční gradaci a atmosféru. Alespoň z mého laického pohledu odvedl Pálfi výbornou práci, i když mám podezření, že slušný střihač by mohl "natočit" podobný snímek raz dva. Zajímavý experiment, který by si měl každý pustit fanoušek kinematografie pustit alespoň dvakrát. (04.05.2014)

Na divákovu počáteční otázku „kam mě to berete režisére?“, G. Pálfi (ne)jednoznačně odpovídá...na malou (filmovou) nostalgickou procházku. _Upřímně, celou první třetinu snímku, jsem se (neoprávněně) strachoval, aby se to nezvrtlo, v chladnou poznávačku bez emocí, zneužívající filmové klasiky, abych posléze definitivně rezignoval na vše a nechal se (včetně mého cynického já) volně unášet emotivním příběhem, starým jako lidstvo samo. _Názorný příklad toho, že v jednoduchosti je krása resp. síla a zejména ukázka, jak počáteční handicap přetavit v přednost. Říkám to pořád, nedostatek financí podporuje resp. podněcuje tvůrčí svobodu a představivost. Úsměvné, hravé, sympaticky drzé, překvapivě pospolu držící a inovativní, kdy Pálfi využívá (neplést si se zneužívá) klasické scény, následně je používá v jiných situacích a tím jim (i s vydatnou pomocí překvapivě voleného hudebního doprovodu) dává nový, netušený rozměr a spojuje (na první pohled) neslučitelné. Nic na tom nemění ani skutečnost, že mé (filmové) snění, by bylo, v dosti případech, od režisérova, odlišnější. Nevadí. I v tom tkví totiž kouzlo resp. síla Pálfiho experimentálního, podnětného snímku. Divák si do té mozaiky, může dosazovat „ty svoje“ snímky, postavy, scény.... a utvářet si tak, svůj final cut. 90% (03.03.2015)