Šakal

Už samotný úvod nenechává nikoho na pochybách, že nikoliv Iñárritu, ale mistr Lubezki bude ten, kdo tu bude tvrdit muziku… Vskutku originálně nasnímaná scéna útoku indiánů, která diváka rovnou vtáhne doprostřed všeho dění a následuje chlad prostupující skrz plátno, zažírající se hluboko do morku kostí a neumožňující, i přes tlustej pletenej svetr a zimní bundu s pevně naraženou kapucí na hlavě, se až do konce snímku zahřát. Nikoliv tak hlavnímu hrdinovi, majícímu životů vice než kočka, otužilejšímu než lední medvěd, oheň rozdělavájícímu na počkání, ve skoku (o tyči) si nic nezadávájícímu s Renaudem Lavilleniem a tak je to bohužel s celým snímkem. Veskrze na efekt, s marnými pokusy o přesah, podivným metafyzičnem, flashbaky pokoušejícími se nahradit (zakrýt) plytký scénář a Iñárritovou bezmocností, vyprávět ucelený, neroztříštěný, příběh. Někomu tohle možná ke spokojenosti stačí, mně ne. 65% [CGI scéna souboje s mědvědem vskutku impozantně natočená, ale co naplat, když se ani u ní člověk neubrání potutelnému úsměvu, kdy to na diváka přímo křičí, jak je to natočené veskrze na efekt, kdy místo definitivního máchnutí tlapou, vyrvání střev a rozporcování Lea to vypadá, jako úsměvná hra kočky s myší. Výkřiky typu “jestli ani za tohle nedostane Leo sošku, tak za co proboha už….”, neberu. Leo nemá prakticky co hrát a když pominu fakt, že ho Hardy přehrává o dvě koňské délky, je to zásluha Iñárrity, že nechal štáb hrábnout si na dno sil a potom už stačilo pouze pustit kameru a zařvat klapka].

Ridley přestal filozofovat a i s vydatnou pomocí sympaticky hláškujícího kolonizátora, vesmírného piráta, Ironmana, discofila, farmáře…, ehm chtěl jsem napsat botanika Mata Damona náramně baví. Přičemž (až na pár vyjímek) dobrovolně rezignuje i na pocity zmaru, úzkosti z osamění, vyplívající z nastalé situace a naopak ukazuje, že na tom nehostinném Marsu je vlastně fajn (ty výhledy!) a tak je divák překvapivě svědkem feel-good rodinného snímečku, plného ryzí člověčiny a nikoliv „klaustrofobního syrového dramatu“. Ne vše se povedlo, ale v takto odlehčeném formátu, jsem ochoten, těch pár přešlapů, ano i toho Ironmana, p(r)ominout. Ridley je (pro mě) zpět! 85%

Pro někoho laciná pokleslá zábava, pro mě osobně kurevsky dobrej poctivej horalskej humor na úrovni. Zdejší podivné horské panoptikum mě (až na pár momentů) královsky bavilo a co víc, v samém závěru (tak jako v případě svérázného nekompromisního hlavního hrdiny Pavky Bulána) vykouzlilo spokojenej šmoulí úsměv ve tváři a to se počítá. Tahle režijní prvotina Vojty Kotka s nezaměnitelným rukopisem Petra Kolečka se nebere vůbec vážně (včetně dramatické poslední čtvrtiny) a byť příběh není tím, o co se může snímek opřít, překvapivě přesné herecké obsazení Pavelka-Taclík–Schmitzer a jím zdatně sekundující Tříkrálový (ne)pijan Dulava, to bohatě vynahradí. 75% P.S. zdejší hodnocení mě nepřekvapuje…..

K naprosté spokojenosti už mi scházel snad pouze M. Biehn. Teď vážně. Je pravda, že po úvodních, více než slibných, pětadvaceti nostalgicky hravých minutách, ten snímek postupně ztrácí na tempu a působivosti (v) úvodu už se nepřiblíží, ale tentokrát překvapivě nebudu tak kritický. Možná proto, že na rozdíl od zdejší většiny, nepovažuji druhý díl za milník ve filmových dějinách, trojku za nudně rutinní a čtvrté pokračování za naprosto zbytečné flusnutí do ksichtu Terminátoří značce. Syrová, atmosférická jednička vládne sice v mých očích neochvějně dál, následována s patrným odstupem akčnější dvojkou, ale i přes tu spoustu výhrad, řadím tohle poslední? pokračování, mezi povedené a jsem rád, že to A. Taylor (společně se scénáristickým duem L. Kalogridis – P. Lussier) pojali takto odlehčeně, s výraznými pomrkáváními na první dva díly. Spousta z Vás to považuje za nešťastně laciné popř. to na Vás působí jak červený hadr na býka. Já se naopak bavil, užíval si odkazy, stejně tak pitvořícího se Árnieho a byť zbytek castingu je nezapamatování hodný (jaký to kontrast oproti prvním dvěma dílům) film vyloženě nezabíjí. Nikdy bych si nepomyslel, zvlášť po tom, co předvedl McG, ale …jsem rád, že jsi se Árnie vrátil. 75%

V samotném názvu je obsaženo vše. Prostinký scénář sice na nějaké to ocenění zrovna neaspiruje, ale co na tom, když děda Miller i ve svém požehnaném věku, disponuje takovou bezbřehou nápaditostí, kterou společně se svojí osvěžující nekompromisností, zadupává své o generaci mladší kolegy, pěkných pár stop do písku. Když se na hodinky poprvé a naposledy, podíváte někdy v pětaosmdesáté minutě a to pouze pro to, abyste zjistili, jak dlouho si ještě budete tuhle opojně adrenalinovou vysokooktanovou jízdu užívat, hovoří to myslím za vše. Stejně jako fakt, když společně v jedné scéně vidíte proti sobě bojovat T. Hardyho a Ch. Theron a Vám nejen, že to nepřijde úsměvné, vy jim to vše věříte. Šílený Max, to překvapivě není Tom Hardy, ale zejména Ch. Theron, která opět dokazuje, že už to dávno není pouze pěkná tvářička (byť s kratičkým sestřihem a válečnými olejovými barvami ji to zatraceně sluší), ale herecký chameleón velkých kvalit. Jak symbolická je potom scéna, kdy Mad Max předává zbraň s posledním nábojem právě Furiose a naopak svým nabídnutým ramenem, poslouží jako pevná opora. Jakoby mimoděk říkal, vím, tady nehraju první housle resp. netvrdím muziku, jsem si však vědom faktu, že každý orchestr je tak silný resp. slabý jako jeho nejslabší článek a zejména záleží na dokonalé sehranosti. Občas soukromé ambice musí stranou, ve prospěch kolektivu. Nutno podotknout, že tenhle ansábl (pravda, slušelo by se spíše označení bizarní panoptikum) ve složení Mad Max- T. Hardy, Furiosa- Ch. Theron, Nux- N. Hoult, Immortan Joe- H.K.-Byrne….., je i díky šílenému kytaristovi, obrazovému vizionáři J. Sealeovi a zejména dirigentovi G. Millerovi sehraný téměř k dokonalosti. 90% P.S. souhlas viz Radek 99, neboť jak všichni dobře víme….na Prima Cool běží kultovní movies!

Na divákovu počáteční otázku „kam mě to berete režisére?“, G. Pálfi (ne)jednoznačně odpovídá...na malou (filmovou) nostalgickou procházku. _Upřímně, celou první třetinu snímku, jsem se (neoprávněně) strachoval, aby se to nezvrtlo, v chladnou poznávačku bez emocí, zneužívající filmové klasiky, abych posléze definitivně rezignoval na vše a nechal se (včetně mého cynického já) volně unášet emotivním příběhem, starým jako lidstvo samo. _Názorný příklad toho, že v jednoduchosti je krása resp. síla a zejména ukázka, jak počáteční handicap přetavit v přednost. Říkám to pořád, nedostatek financí podporuje resp. podněcuje tvůrčí svobodu a představivost. Úsměvné, hravé, sympaticky drzé, překvapivě pospolu držící a inovativní, kdy Pálfi využívá (neplést si se zneužívá) klasické scény, následně je používá v jiných situacích a tím jim (i s vydatnou pomocí překvapivě voleného hudebního doprovodu) dává nový, netušený rozměr a spojuje (na první pohled) neslučitelné. Nic na tom nemění ani skutečnost, že mé (filmové) snění, by bylo, v dosti případech, od režisérova, odlišnější. Nevadí. I v tom tkví totiž kouzlo resp. síla Pálfiho experimentálního, podnětného snímku. Divák si do té mozaiky, může dosazovat „ty svoje“ snímky, postavy, scény.... a utvářet si tak, svůj final cut. 90%

Scénáristická bezradnost nep(r)ominutelně zneužívající, znásilňující a parazitující (na) 80´s resp. 90´s. _Upřímně, ta neustálá snaha tvůrců, o vylepšenou resp. ozvláštněnou resuscitaci, již dávno prověřeného, mě začíná značně unavovat. Já jsem oldschool. Když whisky, tak poctivou, nikoliv medovou. Když vodku, tak čistou, nikoliv s příchutí melounu. Když ženu, tak „přírodní“, se vším, co to přináší a co k tomu neodmyslitelně patří a nikoliv umělohmotnou katalogovou skládačku, bez jiskry v oku, co vylezla, zjizvená a opuchlá, po čtyřiadvacetihodinovce ze sálu a měsíc se jí nemůžete dotknout. Vím, můžete namítnout….své fandy resp. fanynky, si i tato nabídka najde. Najde. To však neznamená, že já ji musím, na zdraví, (při)pít. _Závěrečný (před)halloweenský večírek ve škole (btw, musel jsem si ihned dopřát repete), plný všudypřítomného nadhledu a dávající jasně vzpomenout, na B. De Palmu, v nejlepších letech a formě, včetně významného pomrkávání v samotném závěru, to vše za vydatného přispění S. Moorea, dává tušit, že to v A. Wingardovi, někde skryto je a mohlo to být o poznání lepší. Tak snad příště…. 45%

Každý správný iluzionista, si je moc dobře vědom, že pro úspěšné provedení triku, je zcela zásádní, odvedení divákovi pozornosti, zcela jinam. Toho si je scénáristické kvinteto resp. sexteto iluzionistických virtuózů, v čele s L. Leterrierem, moc dobře vědomo. K jejich resp. divákově velké smůle, jim však uniklo to nejpodstatnější. Tajemství úspěchu každého kouzla resp. iluze (jak chcete) tkví v nevyzrazení pointy. Za žádnou cenu! Ono se totiž většinou ukáže, že samotný trik je naprosto triviální, zvýšenou pozornost si nezasluhující. Hlavní je vždy samotná show a skutečnost, že divák chce být šálen a zcela dobrovolně přistupuje na onu hru- kouzlící iluzionista versus žasnoucí = bavící se divák.. A je tu ještě jedno nebezpečí. Tak jako v případě Now you see me, se vám může lehce stát, že tou doslovnou polopatičností, kdy nešťastně podceňujete diváka, ho tak akorát naserete a ta hra s vyloženými kartami, má za následek jediné. Divák v nich lehce čte. Ptáte se co?... Velkým tučným písmem zvýrazněné, jedno slovo – bezradnost! 60%

Zemřela mu manželka a jediné, co mu po ní zbylo, byl pes. Toho mu právě zabili, návdavkem ukradli auto a né ledajaké. Mustanga Boss 429... Jsou věci, které se (zvlášť jistým jedincům) jednoduše nedělají. To ví i šéf místního podsvětí. Nikoliv však jeho syn a tak je zapotřebí zalarmovat všechno, co se umí rvát, střílet, (rukama) zabíjet..., neboť John Wick právě přerušuje předčasný důchod a (alespoň na dobu nejnutnější) se vrací mezi své staré známé._ Ch. Stahelski a D. Leitch se vykašlali na všechny rušivé elementy (vyjma samotného úvodu, potřebného k vysvětlení motivace hl. hrdiny) a soustředili se pouze na jednu věc. Perou to do diváka zprava zleva, hlava nehlava. Bohužel, stopáž je delší než by bylo zdrávo a tak snímek, po určité době, sklouzává k jisté monotónnosti, z které ho vždy na okamžik vysvobodí pár dobrých scénáristických nápadů. Za všechny, působivá přestřelka na diskotéce a „svět ve světě“, v podobě hotelu pro nájemné zabijáky, aby posléze opět upadnul do jisté letargie. Keanu sám na vše jednoduše nestačí a řekněme si upřímně, snímku dvakrát nepomáhají ani ústřední bad guys. M. Nyqvist měl už problém zahrát sebejistého investigativního novináře, natož bezpáteřního šéfa podsvětí. Jestli nějak, tak spíše působí, jako hodnej strýček od vedle, kterému sebrali bábovičky . Nemůžu si pomoct, ale pokud pomstu (odplatu), tak jedině tu v podání B. Helgelanda resp. M. Gibsona. Tady se jede (až na vyjímky) po celou dobu, tak zatraceně na vážno, až se jeden neubrání, opakovanému potutelnému úšklebku. Trocha toho nadhledu, černého humoru resp. cynických hlášek, by snímku jenom prospělo. _Na jedno shlédnutí, se však John Wick, dá bez úhony pozřít resp. přežít. Na druhou stranu, do vybrané delikatesy, pro nejmlsnější jazýčky, má stejně tak blízko, jako Uwe Boll k oscarovi. 60%

Dobrá zpráva pro všechny narcisy. Svítá vám jistá naděje, že konečně poznáte sobě rovnou ( rovného), hodnou vašeho jedinečného sémě, tj; zachování resp. předání vašeho, tolik vzácného, genomu . To je ale hudbou daleké? budoucnosti. Do té doby si musíte vystačit se sebou samým, tj; nevyhnutelným bolestivým osudem, v podobě uhnání si tenisového lokte před zrcadlem popř. tímto rozpohybovaným manuálem, v podobě atmosferického snímku, který táhne (nahoru) E. Hawke a mladičký L. DiCaprio pardon S. Snook, to zejména v komorní dialogové pasáži v baru, gradujícího v momentě seznámení se mladšího se starším já a byť těch skoků (v čase) v závěrečné pětadvacetiminutovce, je i na R. Koudelku, v současné životní formě, víc než by bylo zdrávo, dvojice M. Spierig/P. Spierig, to překvapivě uhrála (čti ustála) až do závěrečného, předem avizovaného, přesto působivého finále aneb Nolan by se mohl/měl (při)učit. 80%