Spálené stodoly

V mládí velmi krásná Signoretová nepostrádá jistý šarm ani v pozdějším věku, a tak si zaslouží být i ve Spálených stodolách Sluncem. Delon sice působí jako nezkušené ucho, nakonec se však ukáže jako důstojný soupeř autoritativní Rosy. Chladná zimní krajina, neobvyklá hudba (aby ne, když autorem je elektronický mág Jean-Michel Jarre), časté snímání obrazu ze vzduchu, kontrast vesnice a města - na venkově, o samotách nemluvě, ještě drží lidé spolu. Město je už z hlediska vztahů prohnilé. Závěr možná působí nečekaně, ale je logickým vyústěním příběhu. Nejsilnější je poslední setkání dvou rivalů - on ví, že ona ví, stejně jako ona pochopí, že i on ví. Nic jiného s tím už udělat nemohou, jelikož se v té chvíli navzájem respektují. Viděno znovu po dlouhém čase... (10.11.2014)

Francúzke krimi s tradične dobrým Delon. Je tu však ešte S. Signoret ako hlava rodiny vidieckeho sídla a tá bola dokonca zaujímavejšia ako Delon. V jej očiach je niečo silné a zvláštne a jedna z postáv vo filme to výstižne pomenovala, že vyzerá ako postava z románu. Zaujímavé prostredie francúzkeho vidieka trochu oživuje dej , ale nebyť S. Signoret , ktorá ma dotlačila k štvrtej hviezde, tak to vidím na priemer. 70%. (23.11.2014)

Psychologické, komorní, kriminální drama. Francouzské, s Delonem, z roku 1973. Záleží na Vás, jestli je to Váš šálek čaje, protože tyhle filmy vyžadují poměrně specifické nastavení, abyste se u nich přes vlastně krátkou stopáž neunudili. Já s tím problém neměl, byť už jsem v tomhle žánru viděl lepší věci. Ale je nutno říct, že příběh je ve svých kličkách poměrně originální, atmosféra je vynikající, a herecké výkony jsou základní pilíř téhle mrazivé, sněhem zapadané rozkrývací návštěvy švýcarsko-francouzského pomezí. A abych nezapomněl, hudbu složil (a žádná slova nenapsal) tehdy mladý perspektivní avantgardní hudebník Jean-Michel Jarre:) 70%, protože konec je trochu podraz... (09.11.2014)

Za každou vraždou je motiv, stejně jako za každou rodinou jsou tajnosti. Duel Delon versus Signoret je působivý koncert v jinak velmi chladném filmu. Muž zákona a matka, která jde v obětování za vlastní rodinu až na samotný okraj... Samozřejmě chápu, že to prostředí, hudba i realistický minimalismus herců má svůj smysl, ale mě nedokázal dostatečně oslovit. (druhé shlédnutí to musí potvrdit). Za zmínku také rozhodně stojí soundtrack Jean Michel Jarreho (syna slavného otce, Maurice Jarreho), který je jeho druhým albem v jinak velmi bohaté kariéře. (13.01.2011)

Filmová sociologická studie, které míval obojživelníky konzumující národ ve zvyku vydávat za kriminálky - a dobře dělal. Ve vsi, kde ani lišky nedávají dobrou noc, protože tam dávno umřely nudou, skrývá hebká bělostná pokrývka lecjaký starý hřích a nový poklesek, ale v okamžiku, kdy krví mladé cizinky a studenou modří získá barvy francouzské trikolóry, začne tát a odkrývat ještě nepříjemnější věci než obvyklé psí exkrementy, jak bývá zvykem u nás. Tradice jsou jen o málo zkostnatělejší než objekty, které začnou závodit, který z nich dřív vypadne ze skříně, pod ledem vře láva a ti, pro které jsou tradice už jen prázdným pojmem, by za sebou místo mostů s chutí spálily stodoly, protože ty jsou už jen symbolem nikdy nekončící a beznadějné dřiny místo rodné hroudy. Souboj ocelové matriarchy Signoret s ledovookým vlčákem Delonem má grády, o jakých si mnohé moderní thrillery mohou nechat leda zdát, tím spíš, že jde o utkání nelítostné, ale z bezděčným respektem každé strany pro tu druhou a ať vyhraje kdokoli, oba tratí... SS bych dala všechna existující herecká ocenění, Delonovi bych dala... bych dala. (05.12.2011)