Snílkové
On peut toujours rêver
One Can Always Dream
Režie:
Pierre RichardScénář:
Pierre RichardHudba:
Alain WisniakHrají:
Pierre Richard, Smaïn Fairouze, Edith Scob, Pierre Palmade, Jacques Seiler, Nathalie Auffret, Jacques Nolot, Véronique Genest, Marc Fayolle, Mouss Diouf (více)Obsahy(1)
Charles de Boilesve, tiskový a průmyslový magnát, je kvůli svému impériu přezdíván "Císař". Cítí se zcela osamocen uprostřed své snobské rodiny, která se mu již zcela odcizila. Charles se nemá rád, nedokáže se usmát a touží po jediném - přátelství, lidskosti a upřímnosti. Jednoho dne, když opět nedokáže odolat skryté mánii a jako kleptoman krade zboží ve velkém supermarketu, je přistižen in flagranti a veřejně zostuzen mladým arabem Rachidem Merzahouim, holičem ze Chatillonu. Ochranka samozřejmě "Císaře" ihned pustí a naopak si zchladí žáhu na Rachidovi. Osud dal tyto dva muže dohromady a Charles této výzvy uposlechne. Přitahuje ho Rachidova živelnost, energie a drzost. Pozve ho do svého světa, představí rodině, vezme ho do luxusních sportovních klubů, ale Rachid má v sobě příliš upřímnosti a sebeúcty. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (47)
Zajímalo by mě, jak daleko od pravdy budu, když teď napíšu, že ve filmu Snít můžeme vždycky vidím až příliš nápadnou podobnost s o dvacet let mladšími Nedotknutelnými. Možné je všechno. Jisté ale je, že Pierre Richard se mi coby znuděný miliardář, jehož koníčkem je kleptomanie, líbil moc. Jeho proti/spoluhráč Smaïn nebyl horší, humor se vezl na jemné, tiché a takřka posmutnělé vlně, a scéna z Louvru byla až dojemná. Dobrý dojem mi vlastně kazil jen plešatý špeh v baloňáku, který na příkaz Císařovy rodiny sledoval noční tažení hlavních hrdinů a počínal si přitom náramě nablble. ()
Pro mě je tahle (ne)komedie docela velký zklamání. Od Pierra Richarda jsem čekal, že předvede nějakou legraci, ale on se celou dobu tváří jak na pohřbu. Humoru je tu celkově strašně málo a spíš se celym filmem od první do poslední minuty táhne taková melancholická nálada. Nejvtipnější ze všech tak byl asi Jacques Seiler. ()
Jeho život je pohádka, ale i ten nahoře někdy... už nemůže snést v ústech pečená holoubátka. Šíleně smutný rezident moci. Hoře mu stoupá do nosu. Zahoří. Po lidsky deštivém dnu, zážitku v rozevláté čtvrti. Brodit se kaluží. Toulat se se čtvrťákem. Nazout si boty všednodenní ulice. Jako to svého času měli pan Viola a Claudie. A když steak, tak kousnout si i do kosti, tvrdé etapy, s patkou chleba. ()
Není jednoduché hodnotit tento film. Pierre Richard tu nehraje svou "typickou roli", takže jeho skalní příznivci mohou být zaskočení a zklamaní. Když se ale oprostíme od našich očekávání a přijmeme skutečnost, že náš oblíbený herec může hrát i v něčem jiném, než je zřeštěná komedie, nevypadá to tak špatně. A na komické situace tu také dojde, třeba scéna, kdy "Císař" vyhoví požadavkům odborářů, je kouzelná. Já to vidím na nějakých sedmdesát procent, možná necelých osmdesát. ()
Nenávidím to slovo, obzvlášť od té doby co kdosi prohlásil komedie tohoto druhu za náš vývozní artikl:P Ale tady nelze jinak. Jak už název napovídá, jde o hořkosladké vyprávění o lidských snech, o štěstí a o tom jak snadno se lze nechat při jeho hledání zmást. Plus samozřejmě nějaká ta dobová satira, bez toho by to nebyla Francie. Pierra Richarda jsem nikdy nemusel, ale uznávám ho jako komika - skutečného komika, klauna, který dokáže diváka stejně tak rozesmát jako rozplakat. Být příběh plnější podivuhodných postaviček jako byla třeba roztomilá rajda milující operu Véronique Genest (alias pozdější komisařka Lescautová), bylo by zaděláno na pořádně zajímavou podívanou. Za "současného stavu" nezbývá než říct, že se to tak docela nepovedlo, a pro kladné hodnocení hraje především brilantní scéna Pierra Richarda, ve které prostřednictvím písně vzpomíná na svá mladá léta, kdy bylo všechno jinak... Dávám 70%. ()
Reklama