100 dní v Palermu

Carlo Alberto Dalla Chiesa - muž, který toho měl mnoho za sebou, a který i na poli boje s organizovaným zločinem mnohé zažil. Přesto ale podcenil - pravda, obtížně představitelnou - moc mafie. Pouhé dva roky po jeho teatrálně bestiálním zavraždění se Italové rozhodli natočit o jeho stodenním působení v úřadě palermského policejního prefekta film, který by nepřibližoval ani tak jeho osobu (kdo byl, odkud přišel, jak se dostal tam kde byl, a co při tom prožil), jako spíš celkovou atmosféru "jiného světa" jménem Sicílie na začátku osmdesátých let. 100 Dní V Palermu je nepochybně film, na kterém je jeho věk znát, ale pro mě osobně byl fascinující ukázkou v podstatě reportážního stylu, který jsem u filmu tohoto žánru a dějové náplně rozhodně nečekal. Díky hraným záběrům ze všedního života (v Itálii se při utkáních fotbalové repre zastavuje téměř všechno na všech stranách zákona) a samozřejmě i strhujícímu buldočímu výkonu Lina Ventury musel ve své době - pamatujte jak čerstvé tehdy ty události byly - film působit velmi živě a dnes už se může brát jako polodokumentární rekonstrukce. Tento dojem budí i práce s kamerou, která vrcholí v závěrečné scéně, ke které vše nevyhnutelně směřuje. Z neuvěřitelnosti toho všeho mě dost mrazilo. Pro našince to asi nemá nijak zásadní přitažlivost, a jasný záměr režiséra to divákovi taky příliš neusnadňuje - já na to ale slyším, a krom toho, že červenou barvu výložek tohohle filmu beru jako jasnou věc, si myslím, že by si zasloužil i víc. 80% (14.07.2013)

Těšil jsem se na to moc, hlavně kvůli Venturovi, a právě proto jsem se dočkal zklamání. Je to pro něj netypická a nepřirozená poloha. Převážnou část filmu vlastně pořádá didaktické přednášky o tom, že se zločinností a mafií zejména je možné bojovat a zvítězit jen kolektivní odpovědností. Je to didaktické a obrýlený Ventura s výrazem pana učitele tuhle nepříjemnou rovinu stále zdůrazňuje.. (30.06.2013)

G. Ferrara je na mafiánskou tématiku na slovo vzatý odborník a ve "100 dnech v Palermu" to jen potvrdil. Použil tu stejnou metodu, jako později třeba v dramatu "Giovanni Falcone". Jde v podstatě o hranou rekonstrukci skutečných událostí, kterých se drží velmi přesně. Generál karabiníků Carlo Alberto Dalla Chiesa na přelomu 70. a 80. letech úspěšně zatočil s Rudými brigádami i pravicovým terorismem v severní Itálii, ekonomicky motivovaný organizovaný zločin na jihu byl však nad jeho síly (stejně jako nad síly všech, kdo zatím přišli po něm). Byl možná trochu příliš sebevědomý - odtud i jeho lehkomyslné jednání co se ochranky týče. Scéna zavraždění generála a jeho ženy odpovídá faktům - tolik pro borsalina. Lino Ventura tu podal možná životní výkon a G. de Sio mu v roli jeho manželky úspěšně sekunduje. (24.06.2007)

100 dní v Palerme ma ničím neprekvapilo. Nevybočilo ani o milimeter od štandardov, ktorými boli vymedzené protimafiánske filmy, filmy o korupcii, prerastení mafie do štátnych štruktúr a o bezmocnosti karabinierov a obyvateľstva proti tomu. Film je v svojej podstate nudný a viac ako boj proti mafii ma zaujal boj Lina Venturu za zvýšenie príťažlivosti tohto, na neúspech odsúdeného, filmu. Mám podozrenie, že distribútor na rozdiel odo mňa film nedopozeral, inak by nemohol napísať, že sa generál s manželkou stali obeťami bombového útoku. (01.05.2021)

Jasné a priamočiare protimafiánske posolstvo, dôverujúce revoltujúcej mládeži, robotníkom a komunistickej strane. Snaha napraviť inštitúcie vyšetrovacieho dozoru bez zásadnejšej zmeny systému z toho trčí ako slama z topánok. Vlastne teda o istú zmenu sa film pokúša - viac právomocí prokuratúre a polícii! Nečudo štedrej podpore distribúcii filmu v krajinách sovietskeho bloku. Veď nainfikovať divákov prostredníctvom zručného politického thrilleru na potrebu posilnenia komunistickej polície to muselo byť - mňam ach-ňach! pre potentátov v šesťstotrinástkach. Film bol premietaný v ČSSR v kinách aj televíziách ako reálny obraz kapitalistického fungovania. Nie že by preháňal, len tá agitačná línia v prospech partajných komunistov (členovia parlamentu), ktorí práve v banánových socialistických krajinách patrili k vládnucej triede prispievala k deformovanému videniu súvislostí vo svete. Zatiaľčo v mafiou vykorisťovanej Sicilíi padali na základe rozhodnutia korporátnej moci hlavy neúplatných sudcov, policajtov, poslancov a vyšetrovateľov, u nás - v šťastnom svete guľášového husákizmu - patrili práve filmom protežovaní a mafiou krágľovaní komunistickí poslanci k novej vládnucej triede, ktorá mala pod palcom všetky výrobné prostriedky a z nich plynúci zisk. (25.06.2013)