Dotěrný chlap

Už z filmů s Pierrem Richardem známe, že když se někomu Francois Pignon( případně Perrin) pověsí na paty, nedopadne to s ním dobře. Tady sice Richard nehraje, ale Pignon opět komplikuje svým stylem ala Calamity Jane život nájemnému zabijákovi, který si přišel v klidu do hotelu z okna zastřelit svou oběť. Pignon se však snaží oběsit kvůli své nevěrné ženě ve vedlejším pokoji. Nastane série katastrof, takže vše je nakonec jinak...75% (30.01.2013)

Jméno Francois Pignon je ve Francii patrně synonymem pro otravného smolaře (namátkou Uprchlíci, Otec a otec, Kondomedie, Dablér, Blbec k večeři, Osina v zadku). I v tomtopřípadě by nájemný vrah Milan přijel, picnul do černého a zase odjel. Jenže pignonovy psí oči ho donutí neustále telefonovat, prohánět se autem a přitom krotit pitomcovy sebevražedné touhy. Přiznám se, že jsem se docela bavil, ale i k tomu, že nemluvný zabiják s kamenným výrazem v tváři pobral veškeré mé sympatie a smolař by letěl z prvního okna, které bychom společně potkali. (17.09.2012)

Lino nepotřebuje žádnou zbraň, jemu stačí jediný pohled a mrtvoly padnou bez hlesu na zem. Miluju tyhle herce, kteří pohledem a mimikou mnohdy řeknou daleko víc než mluveným slovem. Ke konci jsem přemýšlela, jestli by nebyl nejlepším východiskem dobrovolný pád ze střechy dolů. Já osobně bych to nutkání měla:-) Čas od času se ráda dívám na tyhle praštěné komedie, kde se jen báječně odreaguju od těch skutečných trablů života. A taky se mně moc líbil ten typicky francouzský hudební podkres. (18.01.2018)

Veberova situační komika obvykle staví na protikladu nesourodé dvojice a Dotěrný chlap se z téhle definice nevymyká. Právě na půdorysu tohoto snímku funguje jeho humor ale natolik dobře, že se k němu Veber na stará kolena vrátil a natočil remake filmu, ke kterému kdysi napsal scénář. Ještě před ním po stejné látce sáhli Američané a pověřili slavného Wildera, aby vylepšil rozpočet studia a ze setkání chladnokrevného zabijáka pověřeného klíčovým úkolem své kariéry a snaživého trouby vytěžil maximum. Bývá zvykem vyzdvihnout originální verzi a kydat hnůj na - jak říkají filmoví fanoušci - zbytečné remaky. V případě Dotěrného chlapa to ale neudělám, postupem času jsem zhlédl všechny tři verze a ani jednu z nich nepovažuju za umělecký neúspěch. Dokonce ani Osinu v zadku ne, i když ji filmová kritika a filmoví fandové rituálně odstřelili. Každá z verzí má své silné stránky, ale i své slabiny. Spojením toho nejlepšího ze všech tří snímků by vznikl skvělý biják. Na Dotěrném chlapovi je úžasná přítomnost Lina Ventury. Nebyl totiž komediální herec, zato role chladnokrevného zabijáka mu padla jako ulitá. Nepřehrával, tu postavu mu zkrátka věříte. Zoufalství v očích vypadá autenticky a o to větší veselí vyvolává. Naproti tomu Jacques Brel - a to ho jako šansoniéra mám rád a ačkoli se vlastně snaží o totéž, tedy hrát komickou postavu na vážno - tady působí spíš rušivě. Pignona mám zafixovaného jako sympaťáka, v Brelově podání ale představuje tak otravné individuum, že bych ho s chutí odkrouhl sám. Celkový dojem: 80 %. (10.04.2015)

Viděno 14 měsíců po americké remakové verzi s Lemmonem a Matthauem, jež se tímto stala zbytečná. Příběh smolařského nájemného vraha není špatným filmem, ale cosi tomu dle Veberova žebříčku chybí. Výborný český dabing (Filmové studio Barrandov Dabing 1975, Martin Růžek, Eduard Cupák) to naopak slušně vylepšuje. (16.06.2012)