Lehká jako dech

Námět je na 5*, mnohem horší už je provedení....ale stejně jsou to pro mě 3* za sympatickou Zrzečku, taťku popeláře a třetí za to, že by to měly vidět všechny mladé holky. Nejvíc mě vadily nic neříkající záběry s naprosto jednoduchým zpracováním. PS. nikdy mě nenapadlo, že někdo může źrát tampony.... (24.06.2013)

Anorexie a bulimie je téma, se kterým se dá hodně dobře pracovat. Filmů zpracovávající tuto problematiku moc není, a proto jsem se „těšila“, co „nového“ přinese „Lehká jako dech“. Ale abych byla upřímná, jsem neskutečně zklamaná. Člověk, který o těchto nemocech žádné přílišné informace nemá, si po zhlédnutí tak maximálně řekne něco o znuděných slepicích, co už roupama neví coby, a tak hladoví. To, co dívky skutečně cítily, ve filmu pořádně popsáno není. Tvůrci nám sice umožnili nahlédnout do dvou odlišných rodin, kde jedna klade na své dítě přehnané nároky, zatímco ta druhá je lehce uhádaná, ale život ani v jedné z těchto rodin nebyl natolik extrémní, že by mladé dívky vyburcoval k těmto sebevražedným sklonům, takže deprese musely byt „doladěny“ nešťastnými láskami a dalšími vlivy, s tím, že všechny tyto spouštěče přejídání/nejedení byly naťuknutyjen velice povrchově, takže málokterý divák hlavní hrdinky dokázal pochopit. To, co celý film fungovalo lehce podprůměrně, bylo v posledních minutách smeteno ze stolu naprosto katastrofálním závěrem, který snad ani pochopit nejde. Jedna slečna umře, druhá se zfetuje a posléze spokojeně zamává svému tatínkovi vylézajícímu z popelářského vozu. Opravdu to dávalo smysl? Ani náhodou! Celkově tento počin hodnotím 1*, výš jít opravdu nemohu. Co se týče hereckých výkonů, tak jediné, co by asi trochu stálo za zmínku, bylo herecké předvádění se Marie-Luisy. Druhá hlavní hrdinka byla silně nesympatická, protivná, nelogicky jednající a neskutečně lezoucí na nervy, takže jediné štěstí, že filmová stopáž byla jen něco málo přes hodinu, jinak by zde bylo nebezpečí, že po svém monitoru něco hodím :) Film byl neskutečně pocitově plytký, neměl spád, strašáky jménem Ana a Mia (anorexie a bulimie) popsal jako nemoci znuděných mladých hus a spíš, než jako varování, působil jako návod pro mladé slečny, které už od teď ví, že polykat tampóny se vyplatí, pokud zmíráte hlady. (07.09.2013)

Filmů o poruchách přijmu potravy moc není, proto jsem ráda, když se někdo rozhodne toto téma zpracovat, jenže většinou to dopadá jako tenhle snímek. Prostě nic moc. Ty snové záběry (nebo co to sakra bylo) spíš připomínaly stav člověka, který požil větší množství drog a moc neokouzlily, spíš jsem měla wtf pocit. Co se mi nelíbí nejvíc je to, co film ukazuje celkově. Pokud by se někdy pouštěl jako výstraha ve školách, ukazuje jak na to, ale už ne jak s tím bojovat, jak z toho ven. Mám obavy, že by film mohl inspirovat dnešní mladé dívky (popřípdě chlapce), kteří touží po štíhlé postavě a protože ve filmu anorexie ani bulimie nevypadaly zas tak zle, nebudou se bát to zkoušet a zahrávat. Chyběla mi tady hloubka. Určitě bych víc ukázala, jak tyhle nemoci člověka zničí, fyzicky i psychicky.... Ale bod za Marii-Luisu Purkrábkovou. (02.07.2013)

Vít Olmer si nejen vzpomněl na to, že před docela dlouhými léty točil i zajímavé filmy s lehce experimentální režií a prolínáním děje, ale nezapomněl ani na své dvorní herečky z Tankového praporu, které se mi tak nějak vrátili do podvědomí. Hlavní představitelka mně opravdu bavila. Mařena jako introvertní, rozhodná, lehce odstrčená a hlavně jednající puberťačka na důležité životní cestě, si u mně zaslouží hvězdičku navíc. Olmer se rozhodně snažil, nejen již zmíněnou režií a linií příběhu, ale i hudba se k filmu s dobovou atmosférou skvěle hodí. I když má snímek lehké náznaky primitivnosti Gymplu, či Ulice, je stále dobře stravitelný, a musím říct, že mně příjemně překvapil. Ono na té primitivnosti dnešní mládeže asi něco bude, když si přečtu ostatní komentáře. Každopádně odraz, který film vyvolává, je dostatečně silný a Mariin závěrečný výkřik perfektní. Boj s vlastním jídelníčkem a tlakem okolí se Olmerovi, sice s odřenýma ušima, ale podle mně určitě povedl. (23.06.2013)

Vít Olmer natočil pro ČT spíš agitku na téma anorexie než nějaký zajímavý příběh o dvou náctiletých "profesionálních" anorektičkách . Hrozně předvídatelné, depresivní ( až na malý záblesk na závěr ) a v momentech, kdy se ten malý tuček přejídal i nechutné. Dvě hvězdy za dobrý výkon obou hlavních hrdinek. (13.07.2020)