Frank

,,NEŠŤASTNÉ DĚTSTVÍ. DUŠEVNÍ PORUCHA. KDE JÁ NAJDU TAKOVOU INSPIRACI?…" /// To by se z toho jeden voběsil. Kapela s hudbou podobnou nervovejm záchvatům a podivín Frank s hlavou… prostě s falešnou hlavou. Spíš než komedie drama, ze kterýho jsem nebyl moc vodvázanej. Možná proto, že mi je Frank Sidebottom ukradenej. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Protože Chris Sievey. 2.) Nejsem spokojenej s hlavou. 3.) Thx za titule ,,bloodspill“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (11.11.2014)

Ujetá hudební adventura pro pokročilé hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci... Já osobně bych tedy obří hlavu narazila spíš Gleesonovi (nic proti němu), než Fassbenderovi, jinak se ale cítím zatlačená do svých nejzazších koutů, abych tam našla jedno velké ponaučení - necpi se, kam nepatříš. Poslední Fassyho výstup, jakož i song, se nedá nazvat jinak, než jazykově vytříbenou katarzí ;-) (25.05.2015)

Frank se našel kdesi na pomezí mezi absurdní skandinávskou komedií a britským sarkasmem a ta pozice mu nesmírně svědčí. Je totiž originální, bizardní, dojemný, zajímavý a především skutečně vtipný. Jeden z mála filmů v poslední době, u kterého jsem si po odchodu z kina řekla, že ho ráda uvidím znovu. (21.06.2014)

[AFF 2014] Hľadanie geniality cez priemernosť a snahu vyvolať dojem divnosti nefunguje. Odpichnúc sa od obsahu distribútora, tak ako je Frank rádoby muzikant, Frank je rádoby film, ktorý nerozumie hudbe, divákovi ani vlastnému pseudoposolstvu (chcelo by sa použiť otrepanú frázu, že je tým, čo sám kritizuje). Aspoň, že reflektuje virtualitu a realitu sociálnych sietí. 40% (30.06.2014)

Nejvýstižnější popis žánru je podle mě tragikomický, protože tady se i ta nejvtipnější scéna šmahem obrátila na něco moc smutného a naopak. Každopádně, když už tam ten humor byl, tak mně velmi sedl, stejně tak děj, který mě stále překvapoval tím, jak moc se lišil od provařeného námětu, který bych od takového filmu normálně očekávala a ten netriviální závěr ve mně rezonuje ještě dnes. Stejně nepředvídatelné byly i postavy, to, že jsem na začátku Jona vnímala jako hodného, introvertního kluka, ještě neznamená, že jím zůstal až do konce, naproti tomu ta protivná muzikantka se v průběhu filmu vlastně ani nezměnila, jen jsem ji začala oceňovat takovou jaká je. A Michael? Ačkoliv tak 95% snímku vůbec nesundá tu svou obrovskou masku, rozhodně nenechá nikoho na pochybách, kdo je tady největší herecký king. Jeho Frank je obrovský sympaťák a třeba v tom pokoji, jak nechtěně převrhl ten stůl a pak se to snažil napravit, mě ta jeho zranitelná dobromyslnost naprosto odzbrojila a bylo mi ho nekonečně líto. A nevěděla jsem, že ve Fassbenderovi třímá i hudební talent. (30.09.2014)