Ubytovny (S03E03)

Ve výsledku má pravdu silně nesympaticky působící ministryně Marksová-Tominová-Engelsová, když na kameru vytýká tvůrcům, že nedodržují okruhy otázek a stále dokola slučují ,,anticiganismus v strukturální podobě" a problém sociálního bydlení, což je koncepční i ideologický problém celého dokumentu (a zjevně i uvažování aktivistů), zatímco první teze je projevem extrémně levicového pohledu na svět a přesně zapadá do ideologického kontextu přeživšího multikulturalismu, který dovedl Evropskou unii tam, kde je, druhý bod je skutečným a hodně palčivým problémem současného Česka. Sociální síť a institut sociálního bydlení, tak jak je nastaven v ČR, totiž přestal plnit svou funkci a stal se potichoučku předmětem nelegálního a eticky velmi kontroverzního podnikání, v němž jsou sami sociálně vyloučení obyvatelé bráni coby rukojmí v mechanismu vyplácení sociálních příspěvků na bydlení, v němž (záměrně) neexistuje platový strop a anonymní skupina podnikatelů vlastnící po celé republice sociální ubytovny inkasuje každého dvacátého v měsíci od českého státu prostřednictvím sociálních úřadů netržní a nepřiměřeně vysokou masu peněz, přičemž je nanejvýš pravděpodobné, že daná skupina podnikatelů je přímo pro/napojená na politické strany, jelikož bez jejich podpory by daný mechanismus nemohl tak dlouho fungovat (zvlášť když je již nějaký čas vystaven mediálnímu zájmu a tlaku). Tohle ovšem není dokumentární film, nýbrž nepokrytý aktivismus placený z veřejnoprávního rozpočtu. (02.12.2015)

Sociální bydlení je třeba, o tom není pochyb. Ale aktivistické házení špíny na všechny a všechno kolem ho nevyřeší. Zvláště když jedni mají představu, že by se měly přidělovat byty hned a rovnou na náměstí v centru měst a druzí, že je třeba ty lidi nejdřív na samostatné bydlení připravit a že zajištění dostatečného množství bytů bude něco stát, takže plně v duchu přísloví "sto chytrých hlav znamená jednoho velkýho blbce". A kdo že to sociální bydlení na MPSV vlastně dělá pane Ripko? Co třeba bývalá mluvčí vaší platformy, která je dokonce vedoucí oddělení sociálního bydlení, které předpis tvoří.. Hysterie posvěcená ČT. (03.02.2016)

Systém šetřící na znevýhodněných sám sebe ochuzuje o naději, že by z nich mohlo vzejít něco přínosného. Bude-li saturace těchto znevýhodněných zastropována životním minimem, obrazně řečeno jednou postelí a tím nejumělejším žvancem, bude systém v zájmu udržení bezpečnosti jen generovat čistou ztrátu. Nicméně, vlastní bydlení, jehož potřebu předlistopadový režim obsluhoval mnohem plošněji (zatímco kapitalismus ze sta s dostatkem rád dělá deset s nadbytkem), opravdu není žádné lidské právo, žádná samozřejmost, a jestliže je někdo nabyl pohodlněji, neznamená to ještě, že by se všichni měli dělit o tentýž standard s těmi, kdo je takto snadno nabýt nemohou, a občan musí přece rozumět, že nic není zadarmo a že i dnes, kdy se o prostor a stravu nezabíjíme, jsme povinni přizpůsobit svůj životní rozvrh našim možnostem; nelze proti těm, kteří si na své živobytí musejí vydělávat, z čehož jsou jim přímo úměrně výši odvodů vypočítávány možné budoucí, nejisté důchody, argumentovat tím, že jim formálně vzato jejich důchody budou hrazeny z peněz tou dobou již odváděných generací, v níž budou, aniž by kdo dopředu věděl, jak, figurovat i potomci sociálně slabých, takže není prostě žádná spolehlivá kalkulace, podle níž se například společnosti vyplatí, bude-li dnes investovat do těchto potomků násobky toho, co zatím viděla od jejich předka; občan, který tuto konsekvenci nechápe a ohání se dětmi, jako by to byli žetony a my mu za ně automaticky měli být vděční, není dost příčetný na to, aby mu společnost vycházela vstříc. Underwood to řekl přesně, že „nemáme nárok na nic“, protože si stačí prolistovat trochu historických knih a zamyslet se, na co měl člověk asi tak nárok, když neexistovaly sociální mechanismy dneška, ba dokonce když se o každý stupidní metr vedla krvavá řež. Na co máme nárok v případě systému, do něhož se narodíme a na jehož chodu se svým odpovídajícím způsobem podílíme, co tento systém samotný legitimizuje a lze proto nazvat nárokem, je příležitost a samozřejmě spravedlivá odměna, resp. masově přesvědčivý, dlouhodobě udržitelný redistribuční model. Ale ani na ty nemáme nárok nějak fundamentálně již proto, že jsme lidé, nýbrž právě z titulu systému, který se přívlastkuje moderním a demokratickým, takže si při tvorbě vnitřního smluvního kódu měl dát záležet na tom, aby nevyústil v katastrofu, jaké lidstvo pamatuje z dob minulých. (29.11.2015)

Zajímavé téma, několik dobrých postřehů a osobní nasazení. Na druhou stranu otázky na které se dá odpovědět pouze ano či ne a poněkud jednostranné zpracování tématu - na jednu stranu dokola zmiňovat, že tím hlavním co způsobuje umístění v ubytovnách je anticiganismus a o pár minut později jen tak mimochodem zmínit, že nejčastějším obyvatelem ubytovny je bilý svobodný muž okolo padesátky je trochu zvláštní. Obzvlášť když se zpracování následně dále soustředí pouze na diskriminaci z důvodů etnicity, bez toho aby zmíněná linie byla jakkoli vysvětlena či uzavřena. Tím vše působí poněkud jednostraně a černobíle. V konečném důsledku to může dokumentu (potažmu romům samotným) uškodit. Téma ubytoven je poněkud plastičtější než aby bylo redukováno na souboj menšinových romů, hrabivých majitelů ubytoven a českého státu. Nenechte se mýlit, práce Tomáše Kratochvíla se mi líbí, jeho předchozí dokument Gadžo je výborný. Ale současné dílo mi přišlo jako celek nezvládnuté. (24.01.2016)

Co je silně zakořeněno ve správě věcí veřejných? Přesvědčení, že ti, kdo žijí v nepříznivé sociální situaci, si za svou situaci můžou sami, a podpořit je je ztrátou času, peněz a konec konců i své dobré pověsti. To je tou největší překážkou, která brání zlepšení a naopak situaci ještě zhoršuje. To je vidět od vlády až po města. Zužování problému pouze na anticiganismus, čehož se dopustili tvůrci dokumentu, je dost nepřesné. // Že se do dávek na bydlení, tj. do hašení důsledků a neřešení příčin, lijí miliardy ročně a částka pořád narůstá, takže pak někdo přijde s "řešením" - snížit dávky? Že je potřeba dalších sociálních služeb, na jejichž provoz drze čerpáme z evropských fondů a radujeme se, jak jsme ušetřili ze státního rozpočtu (co až podpora skončí, neřešíme, nepotřebujeme)? Že neřešením problému sociálního vyloučení celých rodin a skupin lidí (a Romů ve značné míře) narostl za posledních 8 let počet sociálně vyloučených lokalit (tj. části měst se v ně proměnily) třikrát? Dosavadní odpověď ze všech stran zní: No přece nebudeme pomáhat sockám. // Pokud se u nás sociální politika bude nadále brát jako něco "za zásluhy", "za slušné chování" a ne jako soubor nástrojů a opatření, která v důsledku vedou k sociální a ekonomické udržitelnosti celé společnosti, snad nechci ani vidět, kde budeme za dalších deset, dvacet let. ___ Anticikánské vtipy zasílané mailem nebo protiislámské hoaxy vyvěšované na nástěnky na chodbách ústředního orgánu státní správy nejsou žádnou výjimkou. Personální složení úřadů se podle mě nijak významně neliší od struktury běžné společnosti. Zaměstnanci věnující se sociálnímu začleňování jsou lidmi, kteří kolegyni s vietnamským jménem říkají Ťing ťong, bráni jako ti naivové, co mají rádi cikány a bezdomovce. Na konferenci o možnostech a nástrojích sociálního začleňování v obcích jde první otázka (tedy vlastně druhá, první jde na uprchlíky) na to, co s lidmi, kteří se začlenit "nechtějí". Ne aby starosta řekl, co obec udělala, jakou má znalost o problémech na svém území, jakou podporu nabídla, s jakým výsledkem a dotázal se, co dělat lépe - ale proč se obec má starat o někoho, kdo "nechce". Co s tím? ___ Anticiganismus je jen součástí tohoto obrovského problému, ale podle mě nikoliv strukturalizovanou a ne vždy přítomnou. Nicméně v žité realitě je romská etnicita v přístupu k bydlení nakonec téměř definitivní stopkou. Ne sociální nebo finanční situace, prostě "cikány tu nechceme". Že tu tahle bariéra stojí, je ověřený fakt a je třeba se s ním popasovávat. Ale trochu jiným způsobem než aktivismem postaveném na nutně podezřelém hesle "my jsme svatí, za všechno můžou oni", jen z druhé strany. To v důsledku jen podporuje představu, že někdo musí být takový nebo makový, aby mu jiný pomohl. Nakonec jen další alibi pro nicnedělání. (08.12.2015)