Tábor 14

Neumím to hodnotit. Asi sem dám pět hvězd, protože to byl zničující, jakkoliv předem tušený zážitek. Ale těžko se posuzuje kvalita zpracování nějakým normovaným způsobem, když je síla tématu nezměrná. „Setkání" s člověkem, kterého absolutně nejde pochopit a není možné se vcítit do jeho situace natož myšlení, přestože už při přečtení synopse se nad jeho osudem dostaví lítost. Přiblížení zrůdnosti severokorejského režimu není ani zdaleka tak mocné, jako síla vědomí, že Shin by vůbec nemohl pochopit význam rčení člověk je strůjcem svého osudu. Shin má totiž dost starostí s tím, aby pochopil existenci jakéhokoliv jiného světa, než je ten v pracovním táboře. K formě ale přeci jen musím říct, že každá ze 104 minut do filmu neoddiskutovatelně patří. Tvůrce, který by neměl natolik tvůrčí záměr, by mohl rozhovor se Shinem sestříhat do slabé čtvrthodiny a dopad na diváka by byl tisícinový. Daná forma (extrémně dlouhé záběry s nevyřčeným až nezřetelným poselstvím, pasáže, kde absence mluveného slova je sdílnější než přímá promluva) není stravitelná lehce a často, ale v daném případě pomohla naplnit zřetelný úmysl dokonale. (12.03.2013)

Tenhle dokument měl jediný štěstí a to, že téma bylo natolik silný, že to člověk prostě nechtěl vzdát. To, že se Šinovi o těch věcech špatně mluvilo a dlouho mlčel, bylo pochopitelný. A ty dlouhý záběry při rozhovorech s ním se nevystřihávaly schválně. Ale všechno ostatní nic neříkající chození a pohledy na procházející a lidi a podobně, bylo strašně nudný, což podobnému dokumentu vážně nesluší. Nejstrašnější část byla ta, kde si skupina rozjívených Amíků neustále tleskala. Chtěla jsem, aby je tam Šin pořádně proplesk, nebo řek, že s takovýma magorama nechce mít nic společnýho. Někdo tady v komentáři psal, že bylo hrozný, jak se Šinovi stýskalo, že měl úplně vymytej mozek..ale nemáme vymytej mozek spíš my, co si ničeho pořádně nevážíme, kteří pácháme sebevraždy jak na běžícím pásu a žijeme konzumní společností, i kdyby to bylo v maringotce na poli bez televize a prostředků? (04.05.2015)

Pokud jste četli stejnojmennou knihu, film vám nesdělí mnoho nového, ale aspoň uvidíte na vlastní oči nejen uprchlého vězně Sina, ale i dva korejské bachaře (které jsem si překřtil na Vondrušku a Grebeníčka), kteří s úsměvem vyprávějí, jak to v táboře chodilo a jak mohli beztrestně zabíjet vězně. Naprosto unikátní je minutu a půl dlouhý autentický záběr na tábor 22, pocházející ze soukromé filmotéky nějakého dozorce. Škoda, že toho tam není víc! (shrnutí: severokorejský koncentrační tábor je na pohled k nerozeznání od průměrného československého JZD). Jinak doporučuji spíše knihu - za přečtení stojí hlavně první část, kde Sin vypráví o životě v táboře, třeba jak vznikají manželské svazky mezi vězni - vězeň dostane jinou vězeňkyni jako manželku za odměnu a dovolí mu s ní pár dní v roce spát. Vlastizrádná krev se tam trestá po tři generace, takže děti narozené v táboře tam zůstávají uvězněné taky a nevědí vůbec nic o světě mimo tábor, dokonce ani o Kim Čong-ilovi. (19.05.2014)

Videl som 52 minutovu verziu, takze ta neobsahovala nejake zbytocne nicnehovoriace zabery na ktore si stazuju ti, co videli dlhsiu verziu. Je to zaujimavy dokument. Najfascinujucejsie nie je ani tak to, co hlavny hrdina zazil, ale skôr citovo vyprahnuty chladny spôsob akym to vsetko popisuje. Evidentne je uz do konca zivota poznaceny a nikdy z neho nebude normalny clovek. Skoro zaujimavejsie ako hlavny hrdina, su rozhovory s dvoma byvalymi dôstojnikmi. Aj o nich by mohol vzniknut dokument. Maju toho, co povedat. Pritom su citovo vyprahnuty rovnako ako hlavny hrdina. Je to akokeby ste pozerali rozhovory s ludmi s nejakej uplne inej doby, takze veci ktore povazujeme prirodzene za moralne sa oni naucili az po uteku zo Severnej Kórei a stale si ich evidentne neosvojili. Tento dokument rozhodne odporucam. (20.01.2015)

Neuvěřitelně drsný dokument, který se těžce hodnotí a ještě hůř se o něm mluví. Vlastně je o klukovi, který se narodil a celý svůj život do samotného útěku prožil v severokorejském lágru. Utekl jenom proto, aby poznal, co je za hranicemi lágru. Teď už by se tam ale nejradši zase vrátil. Mimochodem při vyprávění toho nejhoršího, co prožil a my si nedovedeme ani představit, neuronil ani jednu slzu. Na Tábor 14 se dívá neuvěřitelně těžce a malichernost našeho každodenního života tak nabírá naprosto jiné dimenze. (22.01.2015)