Volný pád

Přírodu neoblafneš, přirozenost neskryješ a tenhle film to ukazuje přímo hmatatelně. Je odzbrojujícím způsobem upřímný. Věřím, že takoví lidé můžou žít, věřím, že mohou mít takové problémy a věřím, že se s nimi vyrovnávají přesně takto rozpačitě, nešťastně a nerozhodně. Maximální realističnost, kterou podepírají i civilní herecké výkony, jsou hlavní a poměrně hodně silnou předností snímku o rozhodování mezi dvěma způsoby života, přičemž každá z voleb zároveň znamená drtivě bolestnou ztrátu. /17. 6. 16./ (17.06.2016)

Stejně mě to nepřinutí si častěji pouštět jakékoli německé filmy. Překvapení se konalo asi nejvíce proto, že jako nenáročné drama (jestli něco takového vůbec existuje) to stálo za to. Ten průběh naznačuje to, co se je zpracovává často, když jeden v tom je až po uši a druhý si ne a ne říct (plus možná malý twist (který tu taky už sice byl) v podobě rodiny s dítětem.) Taky to přesně tohle bylo. Ale stejně se mi zdá, že všechno v tom filmu do sebe zapadalo tak dobře, že v podstatě na tuhle vztahovku nelze nic velkého vytknout. Navíc při scéně v nemocnici, kdy došlo na ten okamžik "radši už jdi, don´t touch me, ale co, nikdo tu není, boom a on byl" bylo vážně vidět, jak jim to spolu hezky hraje. Na to se taky potom hned líp kouká. (27.12.2014)

"Pro případ, že budeš potřebovat vlastní prostor." ...Můj německý oblíbenec Max Riemelt urazil od Napoly pořádný kus cesty a za těch 9 let opravdu dozrál. To samé se týká i jeho hereckého kolegy Hanno Kofflera. Oba dva pánové předvedli velmi dobré herecké výkony a typově tady k sobě pasovali. Zajímavé, emotivní, reálné. Kay měl výhodu, byl svobodný. Mark to měl o něco složitější. Láska a touha jsou silné soupeřky. Nevyzpytatelné, objeví se kdykoliv a kdekoliv a je na každém, jak se s nima popere. Přemýšlela jsem nad koncem příběhu, jaký bych si ho přála. Nakonec se přikláním k tomu, že bolestná pravda je někdy lepší, než milosrdná lež. Takže jsem spokojená. Volný pád splnil mé očekávání. (14.12.2013)

Uvěřitelný, nesentimentální film o prchlivosti snů, síle touhy a krutosti nevěry, který vás nebude nudit. Východisko tohoto dobrého celovečerního autorského (!) debutu německého režiséra Stephana Lacanta na první pohled nabízí celou sestavu pastí různých filmových klišé: vysněné partnerské soužití (těhotná přítelkyně) je narušeno nevěrou nastávajícího otce, který je sveden svým kolegou z práce (homofobní prostředí policie). (Pozn: A pak že homosexualita neohrožuje tradiční rodinu!) Tato německá odpověď na slovutný Brokeback Mountain (2005), jak se Lacantově prvotině někdy přezdívá, však příjemně překvapí: je to svěží, živelný snímek, při němž netrpíte pocitem, že už jste všechno někdy viděli. Vše je podtrženo solidním filmařským (ne-televizním) umem a vynikajícím castingem celého ensamblu, v čele s elektrizující dvojicí Riemelt (viz Die Welle /2008/) - Koffler (viz Sommersturm /2004/), kterou jeden kritik označil za "nejhezčí milostný pár na Berlinale" (tomu říkám sexy milostné scény!). Nedával bych ovšem filmu nálepku "gay", která by asi byla příliš omezující, stejně jako v případě Zkrocené hory. Primárně jde o neotřelý portrét milostného trojúhelníku, který bez skrupulí zobrazuje cenu hledaní sebe sama, kterou někteří musí zaplatit. Mínus jedna hvězda za některé zbytečné stereotypy (útěk do gay klubu - proč?). Jeden z mála filmů, na který se chci podívat znova. (08.12.2013)

"O tom, jak důležité je v zásadních životních momentech pravidelně dýchat, aby se člověk pod tím vším náporem pomalu, ale jistě neudusil." Milostné vztahy na pracovišti (či cvičišti) nevěstí nikdy nic dobrého, a pokud se k tomu přidá skutečnost, že jde o dva muže, z nichž jeden má navíc těhotnou přítelkyni, tak rozhodně není nouze o silné a emočně vypjaté momenty. Volný pád jsem si nechával v šuplíku celkem dlouho, a tím jsem se do jisté míry ochuzoval o uvěřitelně napsaný i zahraný film o lásce, rodině a zmatené duši. Hanno Koffler se role Marca zhostil vážně přesvědčivým způsobem - Letní bouře byla pro něj taková humorná zahřívačka - přičemž mu skvěle sekundovali Max Riemelt a Katharina Schüttler. Závěr jsem si asi představoval trochu jinak, nicméně i tak jsem byl ve výsledku spokojený. (22.11.2020)