Symfonie strachu

Takmer komorny umelecky klavirny koncert v podani vyborneho Wood-a, slusne zrezirovany. Co ma trochu rusilo, boli kecy do sluchadiel, ktore by podla mna hocijakeho umelca minimalne rozptylovali. I ked mozno sa mylim a hrat brutalne zlozite party a pri tom pocuvat vyhraznosti niekoho tak chladnokrvneho nerozhodia. :) A tiez ma prekvapil samotny zaver...ze totiz mechanizmus ostal funkcny. Zaujimava myslienka na kazdy pad. (17.02.2014)

,,ZAHRAJ ŠPATNĚ JEDINOU NOTU A ZEMŘEŠ!“… /// Koncert vážný hudby jako thrillerová záležitost (ne vole, nehrajou falešně…). Klavírista s tečkou od vodstřelovačky na těle, hlas ze sluchátek určující rytmus (nejen příběhu), akční koncertní kamera… – k neuvěření, jaká se z toho dá vymáčknout atmosféra. Z jednoduchý záležitosti upletenej bič. Stopáž 80 minut snad nezabije ani alergiky na piano se smyčcem. Bavil jsem se, ale tady asi opakování nebude matkou moudrosti. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) K filmům si vždycky pouštím klavírní koncerty. 2.) Jsem spíš na ty komorní záležitosti. 3.) Thx za titule ,,krasnyprinc90“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** (28.02.2014)

Jen ho nechte, ať se bojí na thrillerový způsob, akorát že geniální! A tolik napínavé, že jedinou možností, jak nedat svým nervům sbohem, je věřit, že Tom zahraje dobře, protože potom nač se dívat, když opak by znamenal konec... filmu. Řeknu vám jedno, Eugenio Mira se sakra nebojí dotáhnout věci do konce a není mu zatěžko přihodit i nějaké to odlehnutí a spoustu spoustu audiovizuální krásy! A řeknu taky druhé - Elijah Wood se rozhodně nenarodil pro Frodo Pytlíka. A řeknu ještě i třetí... a přitom taková hudlařina, ta La Cinquette, že? ;-) (26.02.2014)

De Palmovská kamera tomu dodala rozhodne na pikantnosti, avšak ani to nič nemení na fakte, že inak táto zábavná jednohubka je klišoidná a z hlavy rýchlo vyšumí. Nepomáhajú tomu ani herecké výkony: Wood je tlmený a nevýrazný, jeho filmová partnerka je fyzicky otravná, Cusack má svoju badass postavu písanú ako nesvojprávneho idiota, čo prehral na automatoch celý svoj majetok a tečie mu do topánok. Nakoniec jediné zapamätateľné pozitívum tu zostáva réžia a zaujímavá kamera. (18.02.2014)

O GRAND PIANU je velmi těžké psát a zároveň se vyhnout přívlastkům jako "hitchcockovské" či "depalmovské", které patří mezi žurnalistické floskule. Lze jim ale zpětně vrátit význam ukázáním toho, jak tento španělský thriller kombinuje dvě na sebe navazující poetické tradice. Po vzoru děl mistra napětí těží z cíleného prostorového a časového omezení, jelikož se větší část snímku odehrává v jedné budově a čas syžetu se převážně kryje s časem projekce. Za polovinou ale od nápodoby postupů z děl britského barda přejde k záměrně nadsazené hře s jedním prvkem klíčovým (doslova) pro vyprávění. Kombinace obojího není úplně uspokojivá, v recenzi jsem rozvedl, proč tomu tak je (s přihlédnutím k poetickým tradicím, z nichž neoddiskutovatelně čerpá). (18.02.2014)