V rozpuku

[SFF 2013, Sydney] "Grzeli nateli dgeebi" uspel na viacerých frontách, výberom témy (nelichotivý portrét povojnového rozpoloženia spoločnosti na územi Gruzie a jej pochopiteľne nepripravený vstup do nezávislosti reprodukovaný cez procesy dospievania dvoch "obetí" nastupujúcej generácie), voľbou kameramana (k slovu sa dostala pravá ruka Cristiana Mungiu, obrazový virtuóz Oleg Mutu čo by ďalší hrdý zástupca rumunskej novej vlny a jeho náladotvorná a koncentrovaná optika) i nasadením pregnantného hereckého obsadenia (ústredne role boli zahrané bez chybičky a niekoľko skupinových výstupov vďaka svojmu symbolizmu utkvelo v pamäti aj na dlhšie než len jeden deň). Duo Simon Gross/Nana Ekvtimishvili živelne vykresľuje rozbombardované reálie, vonkajšími vplyvmi ovplyvnené zmyšľanie a takisto drsný kontrapunkt pretrvávajúceho násilia s dúfanlivou nevinnosťou, ale o nejakom dôkladnom účtovaní s minulosťou nemôže byť v tomto prípade reč. Namiesto úpenlivého hľadania koreňov/príčin národnostných stretov - ich následného dopadu na etapu "nových začiatkov", položeniu si kardinálnej otázky prečo (?) a radikálnejšieho uchopenia látky sa matne spomína na ťažké časy, ktorým sa žiaľ nedostalo úplného kritického rozboru, ale práve nepatričného zovšeobecnenia. "Ekvtimishvili and Groß give us the impression that we are travelling to the past and that we are dealing with a past era in Georgia’s history, when really the country is just as much caught up in nationalism as it was when the 1992 war happened. But the film doesn’t speak about nationalism. It speaks about the fact that violence is bad, without trying to inquire why violence in the region is so immanent. The two directors travel to the past, but they don’t bother to take the tools with them necessary to assess this past." 3,4* (09.06.2013)

Očekávání a zklamání - toť krátká charakteristika tohoto filmu. Režisérské duo rozvinulo striktně dokumentaristický scénář bez náležité propracovanosti a utnulo jej tak neobratně, že si divák z filmu neodnese jakýkoliv pocit rozuzlení. Dynamika zde téměř neexistuje a film vede příběhově odnikud nikam. Přesto je ale herecky a technicky dobře zvládnut a podává autentické svědectví o gruzijských poměrech. Za tento hořkosladký koktejl dávám 5/10 [KVIFF 2013] (06.07.2013)

Dusivá atmosféra národního i kulturního úpadku ovlivňující většinu společnosti a v ní rozpuk mládí v několika podobách. Nedobrovolný sňatek a následné nelehké soužití se mění v pocit nutné svobody a morální čistoty. Silná dávka velmi slušně zrežírovaného dramatu s kouskem národního folklóru (Eka a její svatební tanec je výborná záležitost) z filmově neznámých končin. (13.07.2014)

"V rozpuku" (hezčí původní název zní "Dlouhé jasné dny" či tak nějak) nesporně obstojí jakožto chmurná podobizna země rozvrácené válkou a bídou a svědectví o tamní nerovnosti pohlaví ; jako příběh o dospívání a přátelství má své slabiny. Manželsko-režisérská dvojice oslnivého vzhledu Ekvtimišvili a Gross líčí Tbilisi roku 1992 přesvědčivě, do převážně skličujících detailů. (Bohužel si přitom vypomáhá redukcí barev na padesát odstínů šedi s nádechy modré, zelené, pískové a růžové, kteroužto metodu pokládám za prostředek nadužíváním značně omšelý.) Nelze mít tvůrcům za zlé, že zahraničnímu divákovi nijak neusnadňují vhled do situace, ale ve vztahu k postavám si nemuseli udržovat podobný odstup - tím překvapivější, že film čerpá z dětských zážitků scénáristky / režisérky. Nejen děvčata, s nimiž strávíme víc než půldruhé hodiny, ale i dospělí okolo nich si své nitro úzkostlivě střeží. A pokud jde o dějové napětí, místo lidí ho nese na bedrech symbolicky zatížená pistole. (31.01.2016)

Hodně realistické a těžce sociální. Doba po pádu Sovětského svazu byla těžká nejenom pro nás, ale i pro Gruzínce, kteří se ještě mezitím stihli poprat mezi sebou. Což vlastně dodnes neskončilo. Každopádně na mě to bylo až moc sociální a těžce stravitelné. Na druhou stranu kamera neměla chybu. Když třeba zabírala čtvrthodinovou tancovačku, ani jsem nedutal. (27.05.2014)