StaryMech

Ze života středostavovského hmyzu v Rakousku: začít den na povel budíku - vyčistit si zuby - nazout boty bez poskvrny - v práci obstát na výbornou - vyměnit pár papírků za nějaké zboží - zajet s autem do myčky - zbavit se dalších papírků - naplnit ledničku - nakrmit rybičky - nabrat dech u telky... Teprve na stará kolena do důsledků chápu děsivou pravdivost debutu nejvýznamnějšího rakouského režiséra současnosti, který si osobuje nárok hrát úlohu svědomí národa a celého Západu. Jeho poutníci do "sedmého světadílu" se obklopili věcmi a žijí rituály s nimi spjatými. Ani jejich spektakulární ničení v závěru filmu, korunované spláchnutím úspor do kanálu, je od nich neosvobodí - jen potvrdí jejich závislost. Film je o to nepříjemnější, když ho sledujete s vědomím, že svědčí i o vás.

Nevím, zda mám "Poslední rozkaz" chápat jako ironickou komedii (což doporučuje jistý kritik), nebo dementně romantickou báchorku rámovanou satirickým pohledem do zákulisí Hollywoodu (k čemuž tíhnu). Každopádně je film působivě vypravený a režírovaný a lepšího herce v hlavní roli si nedovedu představit. Sternberg prý napsal scénář podle námětu Lajose Bira, který historku o někdejším carském generálovi, nyní živořícím v hollywoodském komparsu, pochytil od Ernsta Lubitsche. Dotyčný veterán se má dokonce v "Posledním rozkazu" vyskytovat osobně, ovšem těžko říct kdy a kde. Představuji si, jak krásně by se příběh četl, kdyby se ho ujal třeba takový Leo Perutz - ten by taky určitě vymyslel lepší závěrečnou pointu.

Na trochu polopatické, ale citlivě podané črtě dospívání mi nesedl závěr - šokující vpád násilí do měšťáckého hnízda, v novém tisíciletí bližší Americe než Fassbinderovi. Na rozdíl od Hanekeho, kterého řada recenzentů právem zmiňuje, Hausnerová prokazuje smysl pro jemný minimalistický humor.