honajz2

Nosný a silný námět zničila Leeova fascinace hollywoodskými dramaty. Já jsem už od něj jako děcko viděl Hulka, ale jednak si z něj moc nepamatuji a taky si myslím, že zrovna tohle není ten film, podle kterého by se dala dostatečně posoudit jeho filmografie. Z Tlačit rukama ale ano a je až fascinující, jak moc je už ve svém debutu ovlivněný hollywoodskou kinematografií a jak moc se jí chce přiblížit. Odpozoroval si ji pěkně - je zde přesně načasované, kdy má přijít drobný odlehčující vtípek, kdy zase vážný zvrat, nebo smutná scéna, nebo napínavá dramatická akce... V tomhle je Ang Lee dost důkladný a krásně by se na to dala aplikovat čtyřaktová metoda Kristin Thompsonové, ale bohužel si s touto fascinací vzal nejen zkratkovitou "psychologii" postav, ale také patetičnost. A tak celá ústřední zápletka sice není úplně předvídatelná a ani bez přirozeně funkčních scén, ale i tak je její manipulování s divákem až moc znatelné a nekompenzuje to složitějšími charaktery postav, jelikož je tu u každého jasné, jak se jeho vztah k ostatním časem promění. Nehledě na to, že se změna stane bez hlubšího opodstatnění a samotné finále není moc propojené. A děcka nebo ex-maoistická kamarádka jsou jen do počtu. Pak je tu taky pár zajímavých postřehů ze života cizinců v USA, kteří opustili svoji zemi a s novou se stále nemohou vypořádat, ale i přes tento fakt mi Tlačit rukama přišlo jako typické hollywoodské drama, které sice není hollywoodské a ani s větším rozpočtem, ale pocity z něj mám úplně stejné jak kdyby bylo. A jelikož tyhle pocity u mě často nevyjdou na výš než průměr, budu to taky jako průměr brát. Sice s pár pěknými scénami a pak několika zvláštními (třeba ta v restauraci, kdy se z toho na chvíli stane superhrdinský film), ale tento typ filmů prostě není ten, co by mě dokázal výrazněji zasáhnout. 3*

Takoví australští Knoflíkáři, kteří jsou sice jen o sexuálních úchylkách, ale trpí naprosto stejnými problémy jako Zelenkův film. Zážitek z obou filmů tvoří jen jedna povídka (tady Monica a Sam, která je geniálně vypointovaná), zatímco ty ostatní mají slibný náběh, který se ale vytratí v mdlých zakončeních a když už se to má nějak propojit, je to ještě víc nijaké než předešlé pointy. Mimo Monicu a Sama i u ostatních párů nějaké fóry fungují, třeba u Dana a Evie to je Danovo neustále zneužívání hereckých schopností a u Richarda a Roweny zase Roweniny výmluvy, kterými se snaží obhájit, že Richarda deptá, ale tam už to trošku překročilo moji hranici snesitelnosti a popravdě jsem doufal, že jestli tu někdo umře, tak to bude Rowena. Celkově mám ale průměrné dojmy, jelikož jsem se nedočkal ani pořádného vypointování, ani silnějšího rozboru tématu lidských úchylek. A popravdě i jejich výběr mi přišel poněkud okoukaný, vzhledem k tomu, jak moc bezbřehé jsou a kolik jich existuje. 3*

Velkofilm poetiky každodennosti. Věci se dějí. Nějak, těžko říct jak, ale hlavní poznání jejich návaznosti je v nepředvídatelnosti. Je to určitý mechanismus fungování našeho světa, který těžko ovlivníme - a platí to jak pro dobré události, tak ty špatné. Na tu z druhé kategorie zde čeká filmový štáb v jedné zapadlé íránské vesničce, jenže věci se nedějí tak, jak chtějí. Toto je vlastně jediné, co zde tvoří nějaký narativ a jelikož je to film silně poetický, začne být časem jasné, že není tím primárním. Ono se zde vlastně vůbec "nic neděje", určité posuny se dějí po strašně dlouhé době a spousta scén se často opakuje (třeba jízda na kopec kvůli lepšímu signálu). V čem teda tkví mé nadšení? Ve všem, co se děje mezitím - a to je vlastně celý film. Už od začátku film dává najevo, že některé postavy, které nejsou důležité, zde sice uslyšíme, ale neuvidíme. Ze štábu vyčnívá (a stává se tak hlavní postavou) jen režisér Behzad, zatímco zbytek týmu je vidět jen v jedné scéně a to v tak velkém celku, že se sotva dají identifikovat. Mají stejný cíl, ale podstatný je jen Behzad. Ten chodí po vesnici, domlouvá se s vedením, shání informace o zdravotním stavu nejstarší a těžce nemocné občanky vesnice a stejně jako zbytek štábu čeká na její smrt, jelikož chce zdokumentovat ceremoniál jejího pohřbu. Jenže smrt nepřichází a tak stále chodí po vesnici, povídá si s vesničany, shání mléko, holí se, pije kafe, na kopci hledá signál, kouká na želvu... a přitom si něco uvědomuje. Celé je to spirituální metafyzická cesta za pochopením smyslu života, stejně tak i polemika o životu a smrti, životě a "životě", různorodosti životních událostí každého jednotlivce a jejich nepatrná propojení a celé je to zabalené do skryté a nenásilné fascinace tím, že život obecně takhle funguje. Takový film jsem chtěl vidět celý život, jen jsem nevěřil, že v takové podobě existuje, ale je a já jsem z něj naprosto nadšený. Je to dost podobné filmům V bílém městě nebo Lisabonský příběh, kde ústřední postava zažívá něco podobného pouhými návštěvami různých míst, ale Vítr nás odvane v tomhle zachází nejdál, jelikož jeho filozofický rámec je sice prostý, ale neuvěřitelně hluboký. Vlastně je to takový dlouhý dodatek, kde cesta do zemětřesením postižené oblasti přinese, skrze setkání s přeživšími vesničany, nečekaný pohled na situaci. Vítr nás odvane nás zavádí také do vesnického prostředí, kde se věci ději vlastním tempem a obyvatelé v něm život berou jak jde, ale nepřemýšlí nad tím, zatímco Behzad nad tím začne přemýšlet, jelikož zde tráví nějaký čas a chce prostředí, ve kterém je, přijít na kloub. Popostrčí ho všichni a všechno, aniž by si to kdokoli uvědomil. A Behzad postupně začíná chápat tajemství života, takže z ne zrovna příjemného cynika odsud odjíždí s úsměvem na tváří a pár rychlými fotkami, které si nechá na památku z místa, kde mu vše došlo. Teď to možná zní jak ezoterický film, ale není tomu tak, dokonce zde ani není nic náboženského, jen je to meditace z místa a situace, kde je spousta času na přemýšlení. I ty časté cesty na kopec mají svůj smysl, jelikož při nich Behzad zažije vždy něco jiného, co se opět může zdát zbytečným, ale vše dává podněty k přemýšlení - Behzadovi i divákovi. Třeba scéna se želvou je v tom docela jasná - Behzad ji pozoruje, přičemž je vidět, že už není nejmladší a má dokonce lehce prasklý krunýř, ale žije dál. Behzad ji pak převrátí na záda a odjede, ale želva se pak sama vrátí na nohy a jde dál. O nějakou dobu později pak na stejném místě pozoruje hovnivála, ale nechává ho být, protože teď nemá smysl mu jakkoli ubližovat. V čemž je hned další vrstva o plynutí zvířecího života, který je jednoduší na uchopení, když si ho zvířata víc neuvědomují, ale jeho mechanismy jsou dost podobné lidským, jen mají (pro nás) jasnější pravidla i provázanost. Geniální je i symbol nalezené lidské stehenní kosti, kterou Behzad dostane a v autě ji vozí u volantu jako určitý "talisman", symbol smrtelnosti, díky které si připomíná, proč zde je, ale na konci ji vezme a hodí do řeky. Přichází s tím další vrstva - smrt přijde pro každého, je to konec a co je po ní nikdo neví, ale proč si neustále připomínat smrtelnost a psychicky se deptat "přípravou" na ní, když ještě žijeme a zatím k ní nemáme blízko jako ta stará žena. I jednotlivá setkání s obyvateli, nakolik se rozhovor majitelky kavárny s manželem nebo potkání dojičky pracující ve sklepě může zdát o ničem, má své kouzlo, jelikož vše pak krásně zapadá do celkové mozaiky lidských osudů. Je to jedna vesnice, ve které žijí různorodí lidé, ale málokterý film umí ukázat poetiku různorodosti osudů tak působivě. Veškerá recitovaná poezie je pak spíš trošku navíc, jako určité zjednodušení, ale rozhodně mi nevadila. Fascinace životem jako takovým se projevuje i v samotné krajině, která je, jako v mnoha Kiarostamiho filmech dominantní a jakoby sama říkala, že bez ní by se neděly tyto osudy a neexistovali tito lidé. Je až neuvěřitelné, jaký to má rozsah a jak to skrze dominantní celky, ve kterých je podstatné naprosto vše, co je v záběru vidět a hru se zvukem se zdrojem v rámu nebo mimo rám umí působit, když se na to divák dokáže naladit. Propracovanost jednotlivých záběrů je zde opravdu neuvěřitelná. Já jsem dostal nejen skvělý filmový zážitek, ale jeden z největších životních filmových zážitků. O to víc jsem rád, že jsem si zrovna Vítr nás odvane nechal na samý konec Kiarostamiho tvorby, jelikož je to jeho opus magnum a teď už mi je naprosto jasné, proč po něm nedokázal natočit nic takového jako předtím. Je to jeden z nejkrásnějších filmů, jaký jsem kdy viděl a kdybych je měl řadit, byl by určitě mezi třemi nejlepšími. A to samé platí i o závěrečné scéně, která se, opět, může zdát, jako že je úplně o ničem, ale vše, co se v ní děje, tak krásně podtrhuje předchozí dění, že z toho mám jen obrovskou radost. Je to působivá, velká tečka za jeho předchozími filmy, která se vrací k tématům některých z nich a dává jim definitivní rozuzlení, shrnující pointu, která ve mě zůstane ještě dlouho po odjezdu posledního auta. 5*