honajz2

Nosný a silný námět zničila Leeova fascinace hollywoodskými dramaty. Já jsem už od něj jako děcko viděl Hulka, ale jednak si z něj moc nepamatuji a taky si myslím, že zrovna tohle není ten film, podle kterého by se dala dostatečně posoudit jeho filmografie. Z Tlačit rukama ale ano a je až fascinující, jak moc je už ve svém debutu ovlivněný hollywoodskou kinematografií a jak moc se jí chce přiblížit. Odpozoroval si ji pěkně - je zde přesně načasované, kdy má přijít drobný odlehčující vtípek, kdy zase vážný zvrat, nebo smutná scéna, nebo napínavá dramatická akce... V tomhle je Ang Lee dost důkladný a krásně by se na to dala aplikovat čtyřaktová metoda Kristin Thompsonové, ale bohužel si s touto fascinací vzal nejen zkratkovitou "psychologii" postav, ale také patetičnost. A tak celá ústřední zápletka sice není úplně předvídatelná a ani bez přirozeně funkčních scén, ale i tak je její manipulování s divákem až moc znatelné a nekompenzuje to složitějšími charaktery postav, jelikož je tu u každého jasné, jak se jeho vztah k ostatním časem promění. Nehledě na to, že se změna stane bez hlubšího opodstatnění a samotné finále není moc propojené. A děcka nebo ex-maoistická kamarádka jsou jen do počtu. Pak je tu taky pár zajímavých postřehů ze života cizinců v USA, kteří opustili svoji zemi a s novou se stále nemohou vypořádat, ale i přes tento fakt mi Tlačit rukama přišlo jako typické hollywoodské drama, které sice není hollywoodské a ani s větším rozpočtem, ale pocity z něj mám úplně stejné jak kdyby bylo. A jelikož tyhle pocity u mě často nevyjdou na výš než průměr, budu to taky jako průměr brát. Sice s pár pěknými scénami a pak několika zvláštními (třeba ta v restauraci, kdy se z toho na chvíli stane superhrdinský film), ale tento typ filmů prostě není ten, co by mě dokázal výrazněji zasáhnout. 3*

Takoví australští Knoflíkáři, kteří jsou sice jen o sexuálních úchylkách, ale trpí naprosto stejnými problémy jako Zelenkův film. Zážitek z obou filmů tvoří jen jedna povídka (tady Monica a Sam, která je geniálně vypointovaná), zatímco ty ostatní mají slibný náběh, který se ale vytratí v mdlých zakončeních a když už se to má nějak propojit, je to ještě víc nijaké než předešlé pointy. Mimo Monicu a Sama i u ostatních párů nějaké fóry fungují, třeba u Dana a Evie to je Danovo neustále zneužívání hereckých schopností a u Richarda a Roweny zase Roweniny výmluvy, kterými se snaží obhájit, že Richarda deptá, ale tam už to trošku překročilo moji hranici snesitelnosti a popravdě jsem doufal, že jestli tu někdo umře, tak to bude Rowena. Celkově mám ale průměrné dojmy, jelikož jsem se nedočkal ani pořádného vypointování, ani silnějšího rozboru tématu lidských úchylek. A popravdě i jejich výběr mi přišel poněkud okoukaný, vzhledem k tomu, jak moc bezbřehé jsou a kolik jich existuje. 3*

Velkofilm poetiky každodennosti. Věci se dějí. Nějak, těžko říct jak, ale hlavní poznání jejich návaznosti je v nepředvídatelnosti. Je to určitý mechanismus fungování našeho světa, který těžko ovlivníme - a platí to jak pro dobré události, tak ty špatné. Na tu z druhé kategorie zde čeká filmový štáb v jedné zapadlé íránské vesničce, jenže věci se nedějí tak, jak chtějí. Toto je vlastně jediné, co zde tvoří nějaký narativ a jelikož je to film silně poetický, začne být časem jasné, že není tím primárním. Ono se zde vlastně vůbec "nic neděje", určité posuny se dějí po strašně dlouhé době a spousta scén se často opakuje (třeba jízda na kopec kvůli lepšímu signálu). V čem teda tkví mé nadšení? Ve všem, co se děje mezitím - a to je vlastně celý film. Už od začátku film dává najevo, že některé postavy, které nejsou důležité, zde sice uslyšíme, ale neuvidíme. Ze štábu vyčnívá (a stává se tak hlavní postavou) jen režisér Behzad, zatímco zbytek týmu je vidět jen v jedné scéně a to v tak velkém celku, že se sotva dají identifikovat. Mají stejný cíl, ale podstatný je jen Behzad. Ten chodí po vesnici, domlouvá se s vedením, shání informace o zdravotním stavu nejstarší a těžce nemocné občanky vesnice a stejně jako zbytek štábu čeká na její smrt, jelikož chce zdokumentovat ceremoniál jejího pohřbu. Jenže smrt nepřichází a tak stále chodí po vesnici, povídá si s vesničany, shání mléko, holí se, pije kafe, na kopci hledá signál, kouká na želvu... a přitom si něco uvědomuje. Celé je to spirituální metafyzická cesta za pochopením smyslu života, stejně tak i polemika o životu a smrti, životě a "životě", různorodosti životních událostí každého jednotlivce a jejich nepatrná propojení a celé je to zabalené do skryté a nenásilné fascinace tím, že život obecně takhle funguje. Takový film jsem chtěl vidět celý život, jen jsem nevěřil, že v takové podobě existuje, ale je a já jsem z něj naprosto nadšený. Je to dost podobné filmům V bílém městě nebo Lisabonský příběh, kde ústřední postava zažívá něco podobného pouhými návštěvami různých míst, ale Vítr nás odvane v tomhle zachází nejdál, jelikož jeho filozofický rámec je sice prostý, ale neuvěřitelně hluboký. Vlastně je to takový dlouhý dodatek, kde cesta do zemětřesením postižené oblasti přinese, skrze setkání s přeživšími vesničany, nečekaný pohled na situaci. Vítr nás odvane nás zavádí také do vesnického prostředí, kde se věci ději vlastním tempem a obyvatelé v něm život berou jak jde, ale nepřemýšlí nad tím, zatímco Behzad nad tím začne přemýšlet, jelikož zde tráví nějaký čas a chce prostředí, ve kterém je, přijít na kloub. Popostrčí ho všichni a všechno, aniž by si to kdokoli uvědomil. A Behzad postupně začíná chápat tajemství života, takže z ne zrovna příjemného cynika odsud odjíždí s úsměvem na tváří a pár rychlými fotkami, které si nechá na památku z místa, kde mu vše došlo. Teď to možná zní jak ezoterický film, ale není tomu tak, dokonce zde ani není nic náboženského, jen je to meditace z místa a situace, kde je spousta času na přemýšlení. I ty časté cesty na kopec mají svůj smysl, jelikož při nich Behzad zažije vždy něco jiného, co se opět může zdát zbytečným, ale vše dává podněty k přemýšlení - Behzadovi i divákovi. Třeba scéna se želvou je v tom docela jasná - Behzad ji pozoruje, přičemž je vidět, že už není nejmladší a má dokonce lehce prasklý krunýř, ale žije dál. Behzad ji pak převrátí na záda a odjede, ale želva se pak sama vrátí na nohy a jde dál. O nějakou dobu později pak na stejném místě pozoruje hovnivála, ale nechává ho být, protože teď nemá smysl mu jakkoli ubližovat. V čemž je hned další vrstva o plynutí zvířecího života, který je jednoduší na uchopení, když si ho zvířata víc neuvědomují, ale jeho mechanismy jsou dost podobné lidským, jen mají (pro nás) jasnější pravidla i provázanost. Geniální je i symbol nalezené lidské stehenní kosti, kterou Behzad dostane a v autě ji vozí u volantu jako určitý "talisman", symbol smrtelnosti, díky které si připomíná, proč zde je, ale na konci ji vezme a hodí do řeky. Přichází s tím další vrstva - smrt přijde pro každého, je to konec a co je po ní nikdo neví, ale proč si neustále připomínat smrtelnost a psychicky se deptat "přípravou" na ní, když ještě žijeme a zatím k ní nemáme blízko jako ta stará žena. I jednotlivá setkání s obyvateli, nakolik se rozhovor majitelky kavárny s manželem nebo potkání dojičky pracující ve sklepě může zdát o ničem, má své kouzlo, jelikož vše pak krásně zapadá do celkové mozaiky lidských osudů. Je to jedna vesnice, ve které žijí různorodí lidé, ale málokterý film umí ukázat poetiku různorodosti osudů tak působivě. Veškerá recitovaná poezie je pak spíš trošku navíc, jako určité zjednodušení, ale rozhodně mi nevadila. Fascinace životem jako takovým se projevuje i v samotné krajině, která je, jako v mnoha Kiarostamiho filmech dominantní a jakoby sama říkala, že bez ní by se neděly tyto osudy a neexistovali tito lidé. Je až neuvěřitelné, jaký to má rozsah a jak to skrze dominantní celky, ve kterých je podstatné naprosto vše, co je v záběru vidět a hru se zvukem se zdrojem v rámu nebo mimo rám umí působit, když se na to divák dokáže naladit. Propracovanost jednotlivých záběrů je zde opravdu neuvěřitelná. Já jsem dostal nejen skvělý filmový zážitek, ale jeden z největších životních filmových zážitků. O to víc jsem rád, že jsem si zrovna Vítr nás odvane nechal na samý konec Kiarostamiho tvorby, jelikož je to jeho opus magnum a teď už mi je naprosto jasné, proč po něm nedokázal natočit nic takového jako předtím. Je to jeden z nejkrásnějších filmů, jaký jsem kdy viděl a kdybych je měl řadit, byl by určitě mezi třemi nejlepšími. A to samé platí i o závěrečné scéně, která se, opět, může zdát, jako že je úplně o ničem, ale vše, co se v ní děje, tak krásně podtrhuje předchozí dění, že z toho mám jen obrovskou radost. Je to působivá, velká tečka za jeho předchozími filmy, která se vrací k tématům některých z nich a dává jim definitivní rozuzlení, shrnující pointu, která ve mě zůstane ještě dlouho po odjezdu posledního auta. 5*

...aneb Aurora pro širší publikum. Což ale není přesné označení, jelikož Viorel z Aurory není jen magor jako Florian a hlavně Aurora má víc vrstev, kterými se musí divák prokousat. Florian je vnitřně v háji a tak se rozhodne pro radikální čin, přičemž jeho motivace se dozvíme až ke konci. To zde taky funguje, jelikož to vyvolává určité tajemno a to se mísí v mixu klasického filmů z rumunské nové vlny (tedy s pomalým vývojem a důrazem na detaily a určité objekty) a diváčtější adaptace toho samého. Apetri sice nemá vše doladěné, ale to, co chce podat a předat, mu spíš funguje než ne a jak už je pro rumunské filmy typické, i zde máme nejednoznačné postavy se složitějšími charaktery. Platí to o všech, dokonce i o Florianovi, nakolik je jasné, že to fakt je psychopatický ksindl. Jestli mi ale něco vadilo, tak to bylo přehnané používání scén z dronu (přičemž smysl měl snad jen první a poslední a ukázat čas šlo i jinak) a příliš mnohoznačné vyznění, na základě kterého těžko říct, jestli to bylo o rasismu policie, zkorumpovanosti policie, nemožnosti důkladně rekonstruovat místo činu nebo o krizi středního věku, abych zase navázal na Autoru. I tohle je jeden z důvodů, proč je to nedotažené, jelikož tohle je až moc velký rozptyl a vybírat si jen jedno bez podkladů se mi nechce - některá vyznění by se mi líbily víc, nějaká míň, ale v téhle podobě je to jedno. Pořád se ale jedná o nadprůměr, který předpovídá Apetrimu slibnou budoucnost a zdařileji zpracovaná témata. Ale v tomhle radši zůstanu u Aurory - sice to jsou tři hodiny "úplně o ničem", ale jsou silnější a detilněji propracované, když se do nich člověk dostane. Slabé 4*

Coenovka, kterou měli točit Coeni, aby jako coenovka vůbec vypadala. Clooney sice jede hezky podle jejich (společného) scénáře, ale neumí ho podat právě tak jako Coeni. A to nejsem žádný jejich fanda, nadchl mě od nich jen jeden film a další dva se mi (byť s výhradami) líbily, ale je poznat, že Clooneyho filmová řeč je spíš tradiční a přístup k takovému typu narativu o to víc. Proto se to rozpadá na dva filmy, různě se objevující a prolínající - mysteriózní thriller a kritiku rasismu. Obojí se ani na konci nepropojí (což se dalo čekat), ale i samo o sobě to je poněkud nijaké. Vůbec jestli už jste viděli film o pravé "idylice" USA 50.let, tak pro vás Suburbicon bude jen další do počtu - zvlášť, když se ničemu z toho pořádně nevěnuje, i ta kritika rasismu je spíš do počtu, aby se na ni nezapomnělo. Má to ale skvělou výpravu, solidní herecké výkony a napínavé finále, takže to zároveň není úplně k zahození. Jen to je film na jedno zhlédnutí a brzké zapomenutí. Nakonec ani nevidím důvod pro třetí hvězdu. Lepší 2*

Už několik let se ve stále více zemích objevuje seriál, ke kterému neexistuje jediná rozsáhlejší záporná reakce. A ne, není to Černobyl, který byl obrovský hit, ale Bluey - australský animovaný seriál pro předškolní děti. Já na to prvně narazil před rokem a půl a strašně se divil tomu neskutečně vysokému hodnocení na IMDB, zvlášť při takovém počtu hodnocení. Za tu dobu se nezměnilo nic, jen to proniklo do Čech a momentálně to stoupá v žebříčku nejlepších seriálů podle ČSFD stále výš a výš. A záporná recenze, která by nebyla jen nicneříkající plk o dvou větách stále nikde. Ptal jsem se sám sebe a- co se to sakra děje. A tak jsem si řekl, že si pár dílů musím sehnat a zjistit, co na tom všichni proboha vidí. Pilotní díl jsem viděl hned nato - a připadal si jak z jiné planety. Přede mnou bylo mírně inteligentnější Prasátko Peppa, akorát bez vypravěče, s lepší animací a psí rodinou místo prasečí. Přišlo mi to přehypované a jako mezi slepými jednooký král, který hodnotí jen obří vlna rodičů. Jelikož se ale seriál s tolika krátkými díly nedá hodnotit dle jedné epizody (jako ostatně každý), chtěl jsem to víc rozkoukat. A pak jsem na to zapomněl, dokud jsem se nesetkal s dobrou kamarádkou a po druhém pivu z ní nevypadlo, že na to kouká s mladší ségrou, že to naprosto upřímně miluje a že je to strašně hluboké a ve spoustě dílech i dospělé. To mě zaskočilo, jelikož v pilotním dílu přesah pro staršího diváka prostě nebyl, ale slíbil jsem jí, že tomu dám ještě šanci. Stalo se to o dost později, kdy jsem si na to vzpomněl. Tak jsem sehnal další díly, některé z první série, jiné ze třetí, která je nejvíc uznávaná a šel jsem to zkoumat dál. Hned druhý díl jsem se přesvědčil ve stejném názoru a pořád jsem nechápal, jenže jsem se pak dostal k dílu čtvrtému s názvem Daddy Robot a tam mi to pomalu začalo docházet. Ona totiž ta zápletka o tom, jak si táta před dcerami hraje na robota a dcery ho nejprve využívají a pak na něj začnou brát ohled totiž vygraduje tak inteligentně, že by to Peppa takhle nezvládla ani zdaleka - a o ostatních předškolních hitech typu Tlakové patroly ani nemluvě.  Pak přišel díl s názvem Shadowlands a ten mě naprosto nadchl. Vlastně je o dětské hře, která je uvěřitelnou dětskou hrou a její gradace i pointa sice neotřese světem, ale pro děcka je dost přínosná. Tady už jsem tomu začínal přicházet na chuť a vrhl jsem se na pár dílů z třetí série, které v tomhle gradují nesčetněkrát víc. Flashbackový díl o minulosti Blueyiných rodičů je překvapivě silný (a upřímně!), díl v stavařství je naprostý banger. A teď si myslete co chcete, ale nacpat tolik témat funkčně do sedmiminutového dílu seriálu pro (primárně) předškolní děcka, to se prostě musí umět. A na tohle jsem teda zíral s otevřenou pusou, kolik z toho vzešlo. V Peppě vše často končilo tak, že všichni spadli do bláta a smáli se jak idioti, zato Bluey má závěry sice jasně poučné, ale tak nějak logicky, že se dají brát jako přesah a ne jako jednoduchá moralitka. Jestli ale Bluey obzvlášť něčím reaguje u dospělého publika, je to její hřejivost a optimismus. Když má nějaký (především) dětský seriál úspěch i u staršího publika, často je to tím, že onen seriál představuje problémy naší reality, ale s vírou ve šťastné vyřešení. Není to samozřejmě jediná možnost, ale je to vysvětlení, proč vznikl fandom nejen okolo Bluey, ale taky třeba okolo My Little Pony. Rodiče jsou tu tolerantní, ale pořád to jsou rodiče a mají nejen své meze, ale chápou svět okolo sebe víc než děcka, zatímco děcka jsou děcka, ale vždy, když dělají něco špatně, tak si to pak uvědomí. A tohle je jen moje teorie, jelikož děti nemám a nedokážu to tak objektivně posoudit, ale funguje to hlavně proto, že obraz rodičů je zde ukázlou ideálních rodičů a obraz dětí ukázkou ideálních dětí. Sice jsme pak v idealismu, který může a nemusí být závadný, ale koncept Bluey vede k určitému nenásilnému... ne poučení, ale spíš návodu, jak být lepší rodič/dítě. A hlavně - jak chápat problémy toho druhého. Přece jenom, děti nechápou věci, které často řeší rodiče, jelikož jsou na to moc malé a rodiče zase nejsou děti, jelikož z toho věku vyrostli a jsou prostě starší. V jednom díle (myslím, že ve Víkendu) je pro to ideální příklad - Bluey v jednu chvíli zaznamená sen svého táty (jelikož mluví ze spaní, jestli si to dobře pamatuji) kde hraje s kamarády rugby. Pak o tom říká mámě a ta jí vysvětlí, že táta dřív takhle rugby rád hrál, ale teď na to nemá tolik času, jelikož se stará o ni a její sestru. A tohle je jeden z mnoha momentů, kdy se do seriálu pro (především) předškoláky dostane něco, co byste nečekali. Děcko tak Bluey baví, protože je to prostě děcko a rodiče u toho netrpí, protože se rodiče chovají jako skuteční rodiče. Chci to zkoumat dál a ještě podrobněji, ale zatím souhlasím s tím hypem okolo toho. Jen prostě nevěřím v univerzálně dokonalé dílo - vždycky se najde někdo, komu se to nelíbí, z jakéhokoli důvodu. A jednou někdo takový přijde i u Blueyho a přijde s novým, negativním pohledem. Ne, že bych to tomu seriálu přál, ale nevěřím tomu, že by bezchybnost byla v lidských silách. Ostatně, tohle taky má své chyby - některé díly jsou jen (byť kreativní) hry děcek bez silných point. Proto zatím nebudu přehánět a plný počet nevrazím, i když k němu mám blízko. Silné 4*

Bolestně a uměle vykonstruované. Sorry jako, ale fakt si takhle Chalupová představuje obyčejnou rodinu? Začátek načrtne solidní téma o vlivu konspiračních teorií za covidu, ale to taky rychle skončí. Pak máma s dvěma kluky bloudí v horách, hledají inverzi a nikoho ani nenapadne zavolat 112. Ale budiž, byli to konspirátoři, mamka od začátku, kluci pak. Jenže tomu chybí jak hlubší charakteristika, která by z postav udělala víc než jen směšné šablony takto uvažujících lidí. Pár jich znám, znám i člověka, který věří na placatou Zemi (a ještě to povyšuje o tezi, že je teď srolovaná jako koberec - nepřeháním), ale nikdo z nich není ani vzdáleně podobný této "obyčejné" rodince, kterou by měl znát asi každý. A sorry, kluk je technicky zdatný a navíc z generace, která se na internetu pohybuje chytřeji než mnozí dospělí a je skálopevně přesvědčený o existenci chemtrails na základě krátkého, naprosto mizerně vypadajícího videa? Kdyby aspoň působilo maličko důvěryhodně, pak by se to dalo nějak pochopit, ale tohle? Nejlepší na tom byly záběry přírody - a o ty šlo ze všeho nejmíň. Je to celé k smíchu, ale v špatném slova smyslu - i když si Chalupová vybrala nosný námět. Slabé 2*

Šlo Kubovi víc o narativ, nebo o přesah? Ale ve výsledku je to jedno - rozplizne se v tom obojí. Ústřední příběh moc nefunguje kvůli nepředstavené minulosti postav (nebo aspoň Daniila) a myšlenka o zneužíváni práce ilegálních migrantů se zase ztratí v tom nedotaženém narativu, jelikož je sama o sobě málo rozebraná. Takže ani ryba, ani rak, chce to být o mnoha věcech, ale všem se věnuje málo. A koukám, že jsem od Kuby už jeden studentský film viděl a vyčítal jsem mu to stejné (a ještě víc). Dobré lokace, skvělí civilní herci a neutrální charaktery postav (což mě potěsilo nejvíc, zvlášť u takového tématu) jsou rozhodně plus, ale na víc jak slabé tři to nevidím. Slabé 3*

Dost by mě zajímalo pozadí a důvody vzniku. Tohle by mohlo být dost osobní téma (teoreticky o starání se o postiženého sourozence, kterému je předurčeno kvůli nemoci zemřít mladým), ale jeho zpracování se zaseklo někdy mezi podobenstvím, bizarní fantasy a ryzí pocitovkou. Dojmy to ale zanechá, zvuková stopa tomu dodává skvělou atmosférická a rozhodně se nejedná o průměrný studentský film. Slabé 4*

Pravda, kdybych hodně chtěl, daly by se tam najít chyby (jako třeba to, že je to hlavně o osobním traumatu a problémy vietnamské komunity to jen letmo načrtne) a pro ty, kteří víc sledují experimentální tvorbu, se nebude jednat o žádný originální radikální styl, ale na poměry studentského filmu je to nejen že skvělé, ale dokonce to jeho hranice překračuje. Je to kreativně vystavěný dopis dlouho neviděnému otci, který umí dobře využít svůj styl "vystřihovánek" s nejedním pěkným filmařským nápadem (např. střídavé objevování otce jako fotku a jako pouhý obrys rámující části dopisů), který funguje i emotivně. Tady byl hype zcela oprávněný. Slabých 5*