Něžné vlny

Odcházel jsem z kina a v uších mi zvonilo... Na tváři blažený připitomělý úsměv a na kalhotech pár kapek první krve. Nebojte, ne ze studenta Šmída, ale z jedné zrzavé propasti hříchu. Moje ruka v kapse kalhot zádumčivě potřásala (ne, verbale, tím opravdu ne!) svazkem klíčů, po čtvrtstoletí laskání neviditelnou rukou trhu vyleštěnými do sametova. Reklamní billboardy podél cesty na mě majetnicky pomrkávaly, jak blahé paměti pěticypatá hvězda na fasádě sídla ÚV. Samozřejmě všechno dobře dopadlo. Pár studentů přišlo na Národní o zuby, Strana přišla o vedoucí úlohu a zrzavá mořská panna o panenství. Jo, a jeden mlátička z Pohotovostního pluku o koule (a když ne o ně, tak o hrdost určitě). Byl jsem happy, byl jsem dojatý. Я был счастлив. Přitom po traileru jsem se dost znechuceně ušklíbnul, že tuhle hrůzu tedy ani náhodou! Třeskutý humor a hřiby jak z Mrazíka? (Pamatujete, jak tam medvíďata běhala po zadních a v náručí nosila stejné monstr hřiby?) Jenže mraku z Černobylu člověk neunikne. Nakonec jsem se k Něžným a nostalgickým vlnám dostal i já, jak slepý k houslím. Podobně jako velký Vojta na Národní, případně jako malý Vojta spolužačce pod sukni. Týdeník, úvodník, „Nezapomeňte tento film ohodnotit na ČSFD" a už to jelo. Na plátno vyběhly spermie a byl konec. Ne filmu, mé mrzutosti. Hravý pan Vejdělek mé obavy hravě převálcoval a nakonec za skotačivého bušení do kláves klavíru úplně pohřbil. Přímo tam pod těmi okny. Nadsázka až na půdu (na které se zabednil jeden domnělý paroháč), romantika jak z praku a jedna bílá laboratorní myška, která zacupitala pod sukýnku na patách sedící školačky. Chlapec holčičce odvážně zalovil pod sukní, chvíli tam šmátral po myšce (a po myšce?), pak ji polapil a ... a myšička byla najednou zrzavá! Vejdělku, Vejdělku, ty čímane jeden! Ty máš z prdele kliku, že netočíš v Americe. Dopadl bys jak Polanski! ;-) (27.01.2014)

Vejdělek na vlnách "menzelovské" poetiky v nepoetických časech socialismu. Jiří Vejdělek točit filmy umí a jeho snímek je vzdálenou ozvěnou Menzelových děl. Svůj snímek o dospívajícím mladíkovi opatřil pěknou, pohádkově barvitou kamerou Vladimíra Smutného, která spolu s hudbou Miloše Krkošky vytváří celek, který vyprávění dodává na náladě. A náladu mají postavy vesměs pozitivní. Největším mrzoutem je tatínek Hynka Čermáka, který ze selhání zdolat kanál La Manche, viní Rusáky, kteří republice nikdy nepřinesli víc než houby. A skutečně. Až to bouchlo v Černobylu, vyrostly radioaktivní houby. Stačí aby ale posekal fůru dříví a je zase ticho po pěšině. To maminka Táni Pauhofové neklesá na mysli nikdy. Muži z okolí za ní pálí, ona ale zůstává věrná svému manželi. A pak zde máme jejich syna Vojtu, možná budoucí pianista, ale jeho pozornost od hudebního nástroje odvádí zrzavá spolužačka Ela, nad kterou masturbuje, až se otřásá dům. A tím se dostávám k nejmenšímu pozitivu filmu a tím je křečovitě naroubovaný humor, který skoro nemá co říct ani nabídnout a je nasoukán do řady miniscének, které mají nesouvisející ráz. Vejdělkovi zřejmě humor bez pointy přijde kvalitní, ale zasmát se něčemu ve filmu byl nadlidský úkol. Humor neobstaraly ani postavy na míru vzaté - Budař, Kopta, Dyk. Příliš se neosvědčilo, přinejmenším to bylo originální, spojení humoru s historickými událostmi (viz scéna s policejním kordonem na Albertově náměstí o 17 listopadu+radioaktivní houby). U řady postav je cítit příjemný "hrabalovský" rozměr tak dobře známý z filmů Jiřího Menzela. Odkazy na nošení sluchátek, staromódně gentlemanský lékař Jana Hartla, cudná erotika a další drobnosti, toho si všimne jen skutečný znalec a ocení to. Herci hrají v pohodě. U Čermáka s Budařem vlasový prost nahradily příčesky, které jsou nepřirozené. Hlavního hrdinu vyprávění ztvárnili dva různí herci: v dětství Jan Maršál, pubertální věk obstaral neznámý a Maršálovi nepodobný Robert Cejnar. S jeho postavou se dostaneme až do osudného listopadu 1989. Amatérsky instruované scény z revolučních dní mnoho povyku nenadělají, o nic lépe si nevede ani příliš uměle působící Spartakiáda přenášená televizí. Stylizovaným a roztomile zahraným postavám a režii, která příjemně protéká po poetické vlně a naráží na proud kompaktnějších i realističtějších filmů z tohoto období, se divák vyhýbat nemusí. 60% (22.10.2015)

Něžné vlny jsou značně nevyrovnané. Sem tam k zasmání, to se jim rozhodně upřít nedá, jenže stejně tak každou chvíli přijde na řadu nějaké klišé, které předešlou situaci „zneutralizuje“. A tak to chodí po celý film. Podobně je to s hereckými výkony; na jedné straně solidní Čermák, Pauhofová či Budař a na druhé řada nevýrazných protagonistů, především těch mladých (konkrétně Cejnarův Vojta mě nanejvýš iritoval a přívlastek „sympatický“, který mu přiřknul oficiální text distributora, bych rozhodně nepoužil). A pohodovou atmosféru zas hatí násilné umísťování dějinných událostí (třeba takové našroubování Vojtova zpoždění na střet s VB mě nepobavilo, spíš mi přišlo vyloženě trapné). Jediné, co se nepodařilo kladně vyvážit, byla práce maskérů, kteří zkrátka zklamali, opravdu si mohli dát víc záležet při „stárnutí“ herců. Takže celkově to vidím na čistý průměr. (14.07.2014)

Tento film je premarnena prilezitost. Prva tretina este slape bezchybne. Sledujeme v nej niekolko zaujimavo nacrtnutych dejovych linii, technicka stranka je na ceske pomery kvalitna, hudba tomu dodava prijemnu atmosferu a herci su dobre typovo zvolení. Vynikaju hlavne prvý dvaja predstavitelia ustrednej detskej postavy. Staci len, ze su v zabere a pôsobia neskutocne roztomile. Lenze od chvile, ked dej poskoci do chvile, ked ustredneho hrdinu zacne hrat treti predstavitel Robert Cejnar, tak sa film zacne rozpadat. Robert Cejnar je neskutocne nesympaticky a ani hereckym prejavom to nedohaňa. Co je velky problem. Lenze postupne aj vsetky tie slusne nacrtnute linie z uvodu dost vysumia a aj jednotlive komedialne epizodky prilis nefunguju a ich finane vyvrcholenie prilis nefunguje. Dokonca aj zo zaciatku prijemna hudba sa postupne stava otravnou, lebo je stale rovnaka. Len vdaka kvalitnej prvej tretine tomu davam tretiu hviezdicku, lebo to podla mna za jedno pozretie stoji. Ale potencial tu bol ovela väcsi. 5/10. (07.03.2015)

Masturbační fantazie Jiřího Vejdělka, díl šestý. Jeho bezkonfliktní menzelovské kýčaření je tentokrát urážlivější tím, že idylické bezčasí dělá z normalizace. Její zpřítomňování se omezuje na ostalgické fetiše typu branné výchovy, modré teplákovky a červených spartakiádních trenýrek. Počasí je permanentně slunečné, primárním zájmem hrdinů je uspokojení tělesných potřeb (trápí je jen hormony a rodiče), špatné je to, co brání v individuální spokojenosti (přesně tak vyznívá otcova apatie po zákazu vycestovat) a konflikty vznikají z malicherností, jako je nevěra, a nemají dopad na existenční situaci postav. ___ „Zplebejštění“ normalizační reality je tak důsledné (a tak varovně podobné deintelektualizovaným světům tehdejších komedií), že i studium výtvarného umění musí být převedeno na pubertální čumendu a hra na piano na prostředek k balení holek. ___ Malost a spokojená zaprděnost v duchu „hlavně, že se máme rádi“ dostává přednost před ambicióznějšími životními cíli a monstrózní podoby nabývá během závěrečného přepsání listopadu 89‘. Ze sporného úseku našich dějin se tím definitivně stává objekt jednorozměrného výsměchu na úrovni televizní estrády (do stejné kategorie spadá nepatřičný gag s radioaktivními houbami). Inu, nevíš si s normalizací rady, nepřemýšlej a hloupě se jí vysměj. Epizodka na Národní třídě, k níž by měl celý film – trochu dle modelu HIMYM – po celou dobu směřovat, působí jako násilně přilepený epilog. Řetězec volně propojených epizodek by klidně mohl skončit tím, že se z otce stane poslední československý prezident. Mělo by to srovnatelně zanedbatelnou souvislost s předcházejícími 90 minutami. ___ Jako na tolika jiných současných českých filmech, také na tomto lze zkoumat, jak to vypadá, když selže dramaturgie (resp., když žádná dramaturgie není): ze scén nic nevyplývá, nejsou dále nikam rozvíjeny, postavy se nesmyslně objevují a mizí (i když film na začátku naznačuje, že bude mít jednoho hlavního vypravěče) a jejich proměny jsou nárazové a neodůvodněné (protagonista se zbaví strachu z vody zřejmě jen pro to, že film už musí skončit). U jediné potenciálně zdařilé scény, která nemá diváky za idioty a nezůstává na povrchu, si pak nejsem jistý, zda byla skutečně zamýšlena jako metafora toho, že dění zasluhující pozornost se v roce 89‘ přeneslo z promítacího plátna, na které všichni tupě hleděli, do promítací kabiny. I pokud to takhle bylo myšleno, na jeden film je jedna podařená scéna zatraceně málo. 20% Zajímavé komentáře: Vančura, pakobylka, Sdoom (30.01.2019)