Obsahy(1)
Nový dokument scenáristky a režisérky Dagmar Smržové nahlíží do každodennosti mladého muže, postiženého schizofrenií. Třicetiletý Jiří Láska, jenž žije v podhorské vsi Batňovice poblíž Trutnova, se apatickým pacientům psychiatrických léčeben zásadně vymyká. Pomocí moderních technologií komunikuje s okolím, pečuje o své nejbližší a pozoruhodně uvažuje o smyslu života i o své klopotné existenci. Kronika, snímaná během jednoho roku, líčí jeho soužití se stařičkou babičkou i s nemocnou matkou. Poukazuje i na malicherné sváry v Jiřího sousedství. Unikátní portrét Otázky pana Lásky přerůstá v esej o relativitě hranic mezi zdravými a nemocnými. Vypráví o neobvyklých formách lásky a potřebě tolerance vůči lidským jinakostem. Režisérka Smržová o svém dokumentu uvedla: Tragikomické situace z Jiřího života, zarážející reakce jeho okolí i jeho amatérská videa vypovídají o tom, že schizofrenie není jen problém nadaného a člověka, ale také problém fungování moderní společnosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (16)
Niekedy ma napadá citát z filmu Johna Carpentera Na pokraji šialenstva (In the Mouth of Madness), kde jeden chlapík hovorí: "V spoločnosti, kde je väčšina šialená, je normálny jedinec pokladaný šialenou väčšinou za blázna.". Schizofrenici, ktorých som mal možnosť stretnúť mali jediný hlavný problém: nájsť si v živote niekoho, kto by ich miloval. V zmysle lásky duševnej aj telesnej. A to je aj problém pána Lásku. (Smutne v dokumente skuhrá, že je panic.). Problémom je, že zväčša ide o často hospitalizovaných pacientov (niekedy ja 2-3 razy za rok), v drvivej väčšine nepracujúcich, lebo z dôvodu diagnostických porúch nezamestnateľných a poberajúcich rôzne formy invalitídy. Takíto v očiach a mysliach prakticky uvažujúcich diev na vydaj len zriedka zaujmú ako potencionálni nositelia génov ich spoločných detí, prihliadnuc k strachu, že takýto potomok zdedí po chorom tatovi s úbohučkým invalidným dôchodkom ako bonus aj schizofréniu. Dokument trochu s bázňou behá okolo vyššie uvedenej horúcej kaše, aby prostredníctvom sociálneho kontaktu pána Lásku s okolím ukázal portrét jednej normálnej, v očiach verejnosti stigmou nenormálnosti označkovanej rodiny. ()
Dokument byl přesně takový, jaký byl jeho hrdina. Autorka nehodnotila, spíše nám formou "reality show" nechala voyersky nahlédnout do jeho schizofrenního života. Místo tragédie jednoho života se mi otevřel pozitivní svět ve vší jednoduchosti. A to jsem si v sobě ponechal i chvíli po filmu. A to je přeci úžasné, ne? :) ()
Při vší úctě ke zpracovávanému tématu, dokument se mi zdál celkem sterilní, a to i přesto, že se kamery pohybovaly přímo v domě hlavního hrdiny. Film je to jistě poučný, na druhou stranu jsem očekával, že ve mě vzbudí i nějaké emoce, nicméně nestalo se tak. Pravděpodobně jsme byli ušetřeni záznamů těch "horších" schizofrenických momentů, i tak se ale dá z filmu odnést jistý nový náhled na tuto nemoc. Co se týče nálady, film navozuje celkově smutný dojem, přitom třeba film Nedotknutelní byl schopen i přes podobně smutný handicap nakonec přenést na diváka celkově pozitivní energii. ()
Jiří Láska se mi plete s Michalem Kolesou, který měl také prapodivné zázemí, záchod splachovali vždy jen v úterý, aby ušetřili, případný exkrement pošťouchli dál prstem. Jiří eL pochází ze dvou duševně nemocných rodičů, navíc ho vychovávala silně věřící babička, takže to od začátku neměl lehké. Zdá se, že se mu vše daří zvládat díky jeho optimismu. Dokument ale neukázal, v čem jako trpí, jestli má panické ataky, něco v afektu rozmlátí či co. Spíš to vypadá na pohodové soužití mírně jeblých lidiček. ()
Jirka Láska si svými internetovými videoblogy vyklestil cestičku až na filmové plátno. Problém je, že i když se díváme na člověka se statusem schizofrenik, hlídajícího se před rozpolcením všelijakými tabletkami, vidíme v podstatě jen obyčejný příběh smutného přemýšlejícího kluka, co se sice nebojí na sebe upozornit, ale nejradši by nebyl .. ()
Galerie (16)
Photo © CinemArt
Reklama