Zázrak v Miláně

Neskutečně naivní a pitomoučké. Toto se chová jednu chvíli jako geniální pedagog, ale za pár minut už jedná jako neskutečný blbec. První čtvrthodina filmu je zábavná, ale pak přijde přihlouplá didaktická výchova a oslava chudých. Najdeme tu typický pohled levicového kavárenského umělce na dělníky: stačí je naučit, že pět krát pět je dvacet pět, a pak jen sledovat, jak se z těch dětinských dospělých stává vůdčí síla země. Sorry, Vittorio, co se píše v Orwellově 1984 o prolétech? Jenže taková byla doba -a odsoudit Sicu za tento film by znamenalo odsoudit i Wericha s Voskovcem, Vítězslava Nezvala a další a další. Proletariát - opium levicových umělců. (30.04.2009)

Zásadné diela talianskeho neorealizmu som videl v šesťdesiatych rokoch vo filmovom klube. Dnes už mám iné oči a tento film ma výrazne sklamal. Nedokázal som sa naň pozerať ako ostatní komentátori a hodnotitelia. Pripomenul mi Svet patrí nám s jeho naivne ľavicovými názormi, ale na ňom som sa mohol aspoň zasmiať a oceniť dobré dialógy. Ale v konečnom dôsledku som rád, že som Zázrak v Miláne videl, pretože mi spresnil môj aktuálny pohľad na výraznú etapu vo vývoji talianskeho filmu. (06.01.2017)

Pozoruhodný pohádkový příběh začínající klasickými slovy: "Bylo nebylo ...". Pohádka o touze po spravedlivém světě a bohatství. Hlavním hrdinou je přátelský a laskavý mladík Toto, jenž byl jako nemluvně nalezen matkou pod hlávkou zelí. V Itálii totiž děti nenosí čáp, ale tam se děti rodí pod zeleninou. Po její amrti vyrůstal v sirotčinci a po opuštění sirotčince nalézá místo mezi nejchudšími lidmi žijícími na smetišti a stává se jakýmsi jejich vůdcem. Pohádka o království, kde pozdrav "dobrý den" skutečně znamená dobrý den ... (16.03.2007)

ZÁZRAK V MILÁNĚ představuje nejen v kontextu neorealistické spolupráce De Sicy a Zavattiniho, nýbrž i v širších souvislostech celého neorealistického hnutí možná nejobtížněji uchopitelné, leč o to více fascinující filmové dílo. ___ V tomto snímku z roku 1951 na jedné straně sledujeme příběh lidí bez domova v (opět) nezastavěné lokalitě ve vybombardovaném poválečném Miláně, kteří si zde vytvoří chudinskou kolonii – a dostanou se do střetu se ziskuchtivými boháči, co tamtéž plánují podnikat. Na druhé straně je vyprávění o komunitě propojeno příběhem prostého, leč skrz naskrz dobrosrdečného mládence Tota. Totò prochází krutým světem s nezdolným optimismem, vstřícností a ochotou kdykoli se s kýmkoli podělit – a je v beznadějném okamžiku obdařen nadpřirozenou mocí, která ho na rozdíl od jiných není s to zkazit. ___  Dobová italská kritika tento umělecky odvážný koncept odmítla zleva i zprava: Z levicového hlediska byla pohádkovým rámcem a fantastickými motivy oslabena síla žádoucí kritiky kapitalismu, hamižnosti a soukromého vlastnictví. Z pravicového hlediska šlo o příliš přímočarou, ba nespravedlivou karikaturu představitelů elit, systému i kapitalistického snu o osobním úspěchu. Jak ale vůbec mohl podobně hořkosladký, politicko-nepolitický snímek jako ZÁZRAK V MILÁNĚ vzniknout, notabene mezi vpravdě neradostnými, otevřeně angažovanými díly ZLODĚJI KOL a UMBERTO D.? ___  Inu, zvláštní shodou okolností, protože šlo o adaptaci Zavattiniho historicky mnohem méně zakotveného dětského příběhu ještě z třicátých let, napsaného nejdříve jako námět, vydaného jako povídka a nakonec v raných čtyřicátých letech publikovaného jako román Dobrák Totò (Totò il buono). Když se Zavattini a De Sica k Totòvi po válce vrátili s tím, že jej přepracují do filmu, nabyly motivy chudoby a bezdomovectví na palčivé aktuálnosti – a výsledný snímek se stal zvláštní neorealistickou interpretací pohádkového námětu, v níž se kritické pojí s idealistickým, naturalistické s poetickým, přirozené s nadpřirozeným. ___  Zatímco tak ve ZLODĚJÍCH KOL sledujeme hrdiny v krizi členitost světa odhalovat a v UMBERTOVI D svět hrdinu v krizi opouštět, v ZÁZRAKU V MILÁNĚ hrdina před našima očima svět tvoří – a přetváří. Jde stále o neorealismus, leč nikoli růžový, nýbrž magický. [Napsáno pro LFŠ 2023] (07.08.2023)

Podivnost, ke které jsou filmoví fanoušci ohleduplnější než by si zasloužila. Páč Zázrak v Miláně je možná na svou dobu neotřele odvážným filmem, který vybočuje z dobové italské kinematografie, ale o šedesát let později už nechtěně protahuje koutky úsměvu diváka. Je radost vidět starou (téměř) grotesku bez Charlie Chaplina, ale zároveň dává upomenout o kolik světelných let technika/herecké projevy/scénáristické postupy pokročily. Zub času je neúprosný a já si svůj, moderní kinematografií zhýčkaný, jazýček připálil. 50 % (15.01.2016)