Zázrak v Miláně

Kouzelně praštěná poetická variace na neorealistické téma, natočená radostně, s neskutečnou mírou nadhledu, suverenity, z řetězu utržené fantazie a smyslu pro absurditu našeho světa vezdejšího; Císařův pekař nebo Až přijde kocour jsou proti ní zapšklé agitky, o Zlodějích kol ani nemluvě. (08.09.2017)

Film to není moc zajímavě natočený, je zjevné, že se to filmaři teprve učili. Film ale upoutal pozornost tehdy studjícího Miloše Formana a později se i letmo setkal s jeho scenáristy, a jak píše ve své knize, chtěl jim vzdát hold, ale upustil od toho, když viděl jak odcházejí rozčílení od producenta Pontiho (zemřel nedávno, skoro ve sto letech), a nemají zjevně náladu na hovor o filmu, a pak jim ponti řekl, že jeho dva porcelánoví psi napíší lepší scénář než tihle dva páni scenáristi.*** (10.09.2011)

Neskutečně naivní a pitomoučké. Toto se chová jednu chvíli jako geniální pedagog, ale za pár minut už jedná jako neskutečný blbec. První čtvrthodina filmu je zábavná, ale pak přijde přihlouplá didaktická výchova a oslava chudých. Najdeme tu typický pohled levicového kavárenského umělce na dělníky: stačí je naučit, že pět krát pět je dvacet pět, a pak jen sledovat, jak se z těch dětinských dospělých stává vůdčí síla země. Sorry, Vittorio, co se píše v Orwellově 1984 o prolétech? Jenže taková byla doba -a odsoudit Sicu za tento film by znamenalo odsoudit i Wericha s Voskovcem, Vítězslava Nezvala a další a další. Proletariát - opium levicových umělců. (30.04.2009)

Sica na rozhraní-rozcestí filmových věků. To je asi nejvýstižnější charakteristika pozoruhodného díla, ve kterém se prolínají mýtické prvky v reflexi novodobého "chuďáčka božího" s realitou válkou vyčerpané a rozvrácené Itálie. S lety, která jsou dnes možná zapomenutější než válečné události a vřavy minulého století, i krize třicátých let. Kruté detaily těžkého poválečného období jsou vnímány zrakem a rozumem naivního a dobrého mladíka, který nemá tušení o skutečnosti světa, v němž se pohybuje. Neudržitelnost situace pro ty "dole", žebráky, strádající, bezbranné se zvrací návratem k mýtickým prvkům, které film uvozují. Závěrečný let na košťatech, "bílý" kontrapunkt čarodějnického poslání, jehož je toto pomyslné letadlo symbolem, provázené zpěvem písně připomínající Ježkovy písně a melodie z filmů Osvobozených třicátátých let, je patrně nejradikálnějším gestem Sicy nejen režiséra, ale i člověka a občana. Pokud se nepletu, objevuje se tu řada neherců, dalšího průvodního jevu neorealistické školy. Do nebes ale nevzlétají jen uhnětení a ponížení. S nimi se tam vznáší i okouzlený divák, jemuž se právě dostalo nevšedního zážitku. Zážitku, na který se nezapomíná ani po takřka šedesáti letech, která uplynula od premiéry tohoto zralého Sicova filmu. (17.09.2007)

Nádhernou a prirodzene plynulou skratkou zobrazené detstvo a dospievanie najdúcha, pohodeného medzi kapustné pole, prostredníctvom zopár výstižných záberov s minimom slov, sa len tak nevidí. A to je len začiatok. Po opustení brány sirotčinca nadšeneckým dobráckym mladíkom sa stávame svedkami uvedomovania najchudobnejších z chudobných, žijúcich v barabizniach zložených z odpadu priľahlého smetiska. Čo stačí k životu je obsiahnuté v slovách revolučno-optimistickej piesne kolónie nuzákov. Spočiatku sa naoko k týmto slovám pridá nový vlastník pozemkov. Skutočné túžby a úmysly nenásytných buržoustov ukazuje ďalší vývin tejto sociálnej rozprávky s kriticko neorealistickým podtextom. Hlavnými zbraňami rebélie ponižených voči utlačovateľom sa stávajú spev, poézia, tanec a humor spolu s neústupčivosťou. Prirodzené mamonárske sklony človeka ani biediacim však veľa šťastia neprinesú. Možno je dobré opustiť tento svet, spriahnuť sa s bosorkami, anjelmi, duchmi a nasadnúť na metlu ! (02.09.2005)