Dotek zenu

Klasický kung - fu film. Děj spojující několik povídek ze souboru Podivné příběhy z čínského ateliéru není zdaleka tak důležitý jako ukázky bojových uměních. Souboje probíhají především na neviditelných drátech. Lidé létající v povětří a mistři zenu mizející v západu slunce vytvářejí krásnou směs bojových a duchovních hodnot. Film má za úkol zprostředkovat divákovi prostřednictvím obrazu i děje zenový zážitek. Nakolik se to povedlo si netroufám soudit, protože ještě nejsem mistrem zenu. (03.08.2004)

Sammo Hung Kam-Bo zde má první zajímavější filmovou příležitost. Role Jackie Chana musela být hodně malá, protože jsem si ho vůbec nevšiml. Původní tchaj-wanská verze byla uvedena ve dvou částech v letech 1970 a 1971, protože při uvedení první části nebylo natáčení ještě ukončeno a celkový čas byl v součtu 200 minut. Scéna v bambusovém lese byla v obou částech v první na konci a ve druhé na začátku. V listopadu 1971 byly obě části pro honkongský trh sloučeny do jednoho snímku o stopáži 187 minut. (23.12.2011)

Je to až neskutečné, že některé filmy prostě nestárnou. Samozřejmě, ta vizuální stránka trochu stárne, ale příběh tohoto skvělého wuxia filmu je prostě pořád výborný a pořád vás dovede strhnout i po takové době. Ano, ta stopáž se na první pohled může zdát přetažení, ale ve skutečnosti tomu tak není a film vás bude bavit, samozřejmě za předpokladu, že máte ke kung fu nějaký vztah. (30.06.2015)

Autor příspěvku v knize 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete nazval tento úžasný film Rosettskou deskou žánru wuxia. Tedy něčím zásadním, co pomáhá pochopit a definovat další filmy daného žánru (Rosettskou desku našli Napoleonovi vojáci v Egyptě a na jejím základě rozluštil Champollion hieroglyfy). Český překladatel si s pojmem zjevně nevěděl rady, proto z něj udělal Rosettu Stoneovou žánru wuxia. Na kráse a působivosti Doteku zenu to naštěstí nic neubírá. (11.02.2009)

Tříhodinový epos sice bývá vyzdvihovaný jako zásadní milník kung-fu a wu-xia filmů, ale jeho vztah k nim je asi stejný jako má Tarkovského "Stalker" k postapokalyptickým akčňákům. King Hu stvořil fenomenální unikát, který se tyčí nad celým světem bijáků s bojovými uměními i potulnými šermíři. Mnohé jiné snímky těchto žánrů, byť příznačně vzniklé až po "Doteku zenu", se snaží vedle fyzických atrakcí začlenit také filosofii bojových umění, ačkoli to převážně činí vyloženě doslovně. Hu naopak využil tehdy populární žánr, aby vytvořil úchvatně lyrický film, který na základě taoistických motivů divákům spolu s postavami dá pocítit dotek budhistického prozření, a dokonce i zenového osvícení. Radikálnost Huovy vize se ukazuje při srovnání s často vzpomínanou "literární předlohou", kterou je klasická kratičká povídka s nadpřirozenými a duchařskými prvky. Ty ale Hu zcela staví na hlavu, respektive jejich taoistický základ demaskuje racionalitou i buddhistickou širší perspektivou. Jeho film zůstává mimoběžný dobovým i dnešním standardům vyprávění. Nejblíže k jeho struktuře má původní trilogie "Matrix". Stejně jako v ní Hu před diváky rozkládá vyprávění, které nás provede různými způsoby nahlížení světa (byť to oproti "Matrixům" dělá méně doslovněji a na dvoupětinovém rozsahu). Od taoistické cesty harmonie osobní existence s bezprostředním okolím, přírodou i domnělými energiemi a duchy kolem nás se vydáme přes nazření širšího světa, souvislostí a vlastní role v jeho síti vztahů, až po závěrečné osvícení, které ale příznačně není dáno hlavním hrdinům - ti jej mohou být během svého prozření pouze svědky. V souladu s tím také vyprávění "Doteku zenu" postupně mění ústřední postavu, respektive se věnuje různým vzájemně provázaným figurám (na rozdíl "Matrixů" s jejich západně individualistickým ideálem "vyvoleného"). Původní název jako ústřední figuru stanovuje chrabrou dámu, zatímco vyprávění do popředí klade obyčejného učence, který ale není hrdinou, nýbrž průvodcem diváků. Právě jeho hledisko do značné míry podmiňuje úchvatně impresivní styl filmu a v mnoha sekvencích, obzvláště těch bojových doslovně ospravedlňuje jejich stylizaci. Ta vychází ze symbolistní a taneční tradice pekingské opery a odlišuje se od dobového standardu choreografie a estetiky hongkongských bojových filmů, přejímané ze sestav konkrétních bojových škol i krvavé doslovnosti populárních samurajských bijáků. Na západní diváky může "Dotek zenu" působit enigmaticky, což do značné míry vychází z jeho esenciálního sepětí s čínskou kulturou i z Huovy práce s jejími tradicemi. Ale i přes tuto kulturní bariéru "Dotek zenu" dokáže náležitě otevřenou mysl uhranout přinejmenším svou formální bravurou, především pak v oblasti střihu, práce s barvou a kmerovými kompozicemi. (22.07.2023)