Ve spárech yakuzy

Další skvostné zobrazení nelítosného yakuzáka, jenž je silnější sama sebe, ale proti nelítostnému osudu, nezmůže ani on pranic. Přece jen mi vadí přenesení místa děje a částečné potlačení výjimečných kulis země Vycházejícího slunce. Kitanův pokus o moderní cosmopolitismus vyzněl trošku do ztracena a scény, ve kterých nebyli hlavními "kladnými" hrdiny japonští válečníci film potápějí tam, kam rozhodně nepatří. I kdyby si však Kitano přizval do filmu ještě početnější plejádu černochů a Italů (Proti nimž vůbec nic nemám. - Právě naopak), musely by pravé kitanovské úseky přebít cokoli ostatního. Je to prostě tak, ale tu pravou asijskou, syrově nádhernou krutost nám musí předvádět zase jenom Asiaté! Ať Kitano zůstane v Japonsku! Je tam ještě mnoho nerozpáraných břich. (08.10.2004)

Velmi pomalý rozjezd, prudké stoupání pod vrchol, kde vás čeká pád. Vy prostě víte, že příjde a že to bude pád do pekel, tak proč utíkat? Prostě se zasmějte! I přes dlouhou stopáž se vyplatí počkat si do konce filmu, protože ten je typicky japonský. Asi proto se mi tolik líbil. Díky tomuto filmu se pomalu začínám zamilovávat do tvoby Takeshi Kitana. Pomalu ale jistě :-) Co mi trošku vadilo, byly tichá místa ve filmu - a to doslova. Ta místa, kde se nic neříkalo a hudba také mlčela. Není to akční film, rozhodně vám do žil nevstříkne adrenalin, ale mrtvých přec není málo. (13.12.2009)

Klasická kitanovina. Zpočátku to má tempo zaříkávače hadů, ale všechno visí jen na ochotě diváka přijmout tradiční Kitanovu hru na rozbíjení žánrových schémat. Pokud čekáte, že bude příběh do Ameriky uprchnuvšího zabijáka Yakuzy vylíčen v dynamickém tempu, záhy budete zklamáni. Spíš než příběhu si Kitano všímá postav,vychutnává si situace, které by v žánru akčního filmu byly druhotné (zázemí, vztahy) a zdánlivě klíčové epické scény seká v neskutečných zkratkách. Jeho lyrizující rukopis nelogicky připomene drsně-nežného Kikudžira. Jasná ukázka toho, jak moc tomuto svojskému tvůrci záleží na VYPRÁVĚNÉM, na labužnickém (a snad trochu bezohledně) vychutnávaném subjektivním líčení. To, že postavy jsou jiné, než by člověk dle konvence očekával, zaskočí jen kitanovské neználky. To, že nelítostný vrahoun Bratr (Kitano osobně) skrývá pod maskou jinou bytost, taktéž. Ale stejně to funguje. Narozdíl od Quentina Tarantina nedělá Kitano z všudypřítomné brutality samoúčelnou poetiku, ale líčí ho jako chladnou realitu života gangsterů... Chladnou realitu, která jim všem nakonec srazí vaz. Kmotr po japonsku či zběsilá gangsterská fuga, chtělo by se napsat. Ale Kitano se generalizaci vzpírá. Brother diváka potěší přinejmenším výtečným soundtrackem Joe Hisaishiho... Zapálené kitanovce pak téměř vším. (02.02.2005)

Krvavá podívaná, ve které jsem se nehorázným způsobem ztrácel! Odzvonila poslední půlhodinka, přicházel závěr a já stále čekal, že se dozvím podstatu celého filmu. Tu mi bohužel nenaznačil nikdo, proto použiji Shadwellovu myšlenku, že postavy opravdu neměli motivaci k něčemu slušnému, k něčemu, co bych mohl nazvat filmem. Tohle pro mě bylo něco, kde je víc mrtvol než replik s nepříjemným a nesympatickým Takeshim před i za kamerou. pousta postav, spousta nejasností a úplně bez emot. náboje! (19.08.2008)

Krutosť môže byť vo filme prítomná a nemusí byť pritom viditeľná. Tento film ju nielenže zviditeľnil, ale venoval jej podstatnú časť stopáže. Jedna vražda môže predstavovať desivý zážitok (a nielen pre obeť), ale niekoľko desiatok vrážd už prináša so sebou stereotyp a nudu. A keď okrem vzájomného vyvražďovania sa vo filme veľa iného neuvidím a Kitana nepoznám, nemám dôvod ísť s hodnotením nad tri hviezdičky. (21.04.2010)