Mimoni

Po prvním a druhém Padouchovi, z čehož druhý už byl projev masochismu, s tím, jak mě neoslovil padouch první, jsem si dala ještě Mimoně, protože když už se na něco vrhneme, jsme důslední. V duchu téhle zarputilosti či patologie, možná zarputilé patologie či patologické zarputilosti jsem v minulosti zaťala zuby i svěrače a dokoukala všechny díly Hobita, tentokrát jsem tedy dala celovečerák o blekotajících křupkách v lacláčích. Mé očekávání bylo po padouších na nule, k plácání cukroví je tenhle film ideální. Skoro mám místy u hodnocení některých uživatelů pocit, že některé vtipy a narážky nepochopili a tím pádem neocenili. Kvůli Vlasům a Beatles netřeba jásat, ale díky snaze o zasazení do dobového kontextu si to nezaslouží ani zatracení filmového pekla, ani doprovod mohutného chrápání znuděného diváka. Nadšený potlesk se však konat také nebude. (19.12.2015)

Animáky v poslední době vnímám de facto dětskýma očima a vzhledem k tomu, že moje vlastní mateřská školka v kině vydržela sedět bez potřeby prozkoumat vybavení sociálního zařízení, předpokládám, že Mimoni u nich měli úspěch. Pravda, nepropadali se ani do záchvatů bujarého veselí, které by v případě naší smečky dokázalo rušit i rozesmáté kino, ovšem i ono udržení pozornosti se počítá. Z jejich pohledu by tedy byla jistá minimálně silná čtyřka. A protože mnou ti žluťásci jen tak prošuměli a nezanechali zapamatovatelný dojem, jednu uberu a máme tu pohodovej průměr. (18.09.2015)

Když zabrouzdám trošku do historie a vzpomenu si, že Já, padouch si u mě získal obdiv právě díky výborným Mimoňům, tak jsem si dovolil očekávat, že snímek, který bude výhradně o nich musí být prostě bomba. Upřímně, není! Z celého příběhu je úžasný pouze úvod, kde je nám ve zkratce ukázána prvotní cesta Mimoňů. Veškerý děj, který se odehrává v Londýně je neskutečně o ničem, hrozně nezáživný a bohužel ani trošku vtipný. Celá zápletka a podobně, no to je prostě odfláknutá píčovina. To si snad ani nikdo nemůže dovolit, takhle zprznit film. Jako by o žádný příběh, či alespoň zápletku vůbec nešlo. Tvůrci prostě polepili pár náhodných scének a skečů. Ve 48. minutě jsem to zalomil. Hrozná nuda. Dvě hvězdy za solidní úvod a nehynoucí lásku k těm žlutým zmrdům. (29.08.2015)

No, asi tak. Z Já padouch mě bavili právě hlavně Mimoni. Tohle je určitě zábavnější než Já padouch, ale zase na druhou stranu, ti malí roztomilí šmejdi nedokážou táhnout celý film. Trochu mám z toho podobný pocit jako ze druhého filmového Spongeboba, i když tohle bylo mnohem zábavnější a humornější. Jak už je u komedií (i těch rodinných) zvykem, nejkulervoucnější vtípky jsou v začátku (rozjížděcí retrospektiva historií je fakt k popukání), pak to zklidňuje. Mimoni naštěstí ke konci chytají trochu druhý dech (mega ukulele je super). Je to sranda? Je. Je to hlasitá sranda? Tu a tam jo. Budu to chtít vidět znovu? To nevím, protože se obávám, že tohle je přesně případ, který vás baví poprvé, ale napodruhé už to ztrácí význam a zábavnost. Prostě kouzlo neznámého. Jakmile to znáte, už to nebude ono. Vadilo mi na tom něco? Jo. To, že mimoni mluví jakousi španělskou hatmatilkou. To mi přišlo dost podivné a málo zábavné. 3,5* (21.06.2015)

"A tak se potloukali od padoucha k padouchovi, ale toho pravého ne a ne najít." Cesta za největším padouchem všech dob byla lemována sympaticky žlutým žvatláním, fantastickým ping-pongem a fotbalem zmrzlých Mimoňů, placením zlatou cihlou, pólem na psech či legračním věšením hrdinů na šibenici. Pro mne by to byla klasická tříhvězdová zábava, kdyby Mimoni kromě sportovní stránky nepotěšili i rockovou část mého srdce. To činili jednak hrou na "super mega ukulele" a hlavně poslechem Doors, Who, Beatles nebo Kinks. Tyto šedesátkové pecky mi zkrátka zvedly náladu až ke čtvrté hvězdě. (20.04.2016)