Sobecký obr

Kov sa už filme zbieral, ba aj koníky s láskou hladkali. I ľudia na následky mizérií kapali ani muchy. Teraz je moderné sociálne šokovať a byť autentický až hrôza. A dlho hľadieť do tvári krajiny. Veď hej, prečo nie, len to trochu zaváňa estetizáciou biedy a zúfalstva. Sociálna kinematografia, ktorá nerieši, len popisuje a básni o nespravodlivom svete navôkol. Riešenia v objatí a pohladkaní sú fajn, také dnešné, psychoterapeutické. Trochu to tak pripomína štýl, že keď už neponúkneme nijaké riešenie, aspoň sa ukolíšeme v dojatí nad tým, že aj tak nik nemá šancu, silu ani nádej nič zmeniť. A dá sa tomu hlavne dizajn. Dizajn bezútešnej, no za srdce chytajúcej krajiny, rozkmitávajúcej tie najbôľnejšie (a zároveň trpkosladučké) emócie. (23.02.2015)

Jaký je rozdíl mezi britským sociálním dramatem a mysteriózním thrillerem? Žáádnýýý! Obojí je zdánlivě neskutečné... Špatná zpráva je, že se i my stylem života blížíme mílovými kroky ke zmatkům v žánrech, jsme totiž mimořádně chytlaví k přebírání negativ od zemí, které obdivujeme, takže doba, kdy dítě nazve matku idiotkou zasranou a ta řeší problém obviněním školy ze selhání, je již blízko... jen co začnou dětem zabírat energiťáky, které si oblibují stejně, jako Arbor a Swifty, z kombinace s ADHD a nefunkčnosti rodin pak vzejde nová generace... The Selfish Giant mně namíchal výživný koktejl pocitů - od nenávisti k sběrným surovinám, přes znechucení, bezmoc a vztek, až po obdiv k dětským hercům i ocenění přístupu k tématu... ale úplně nejlepší je, že jsem se jednou mohla cítit jako aristokratka s tím nejlepším vychováním, které mi poskytlo návod k umění žít... (04.05.2014)

Nechci Sobeckého obra s ničím ani s nikým srovnávat, protože to takhle funguje asi všude v různých obměnách a podobných sociálních vrstvách. Byla to velká rána do žaludku a dlouho mě bude bolet. Tak jako jindy kušním, že vím už v polovině, jak to skončí, tak jsem tentokrát nesmírně ráda, že jsem na to byla alespoň minimálně připravená. Jistě, že i tady jsem cítila tlak na emoce od Clia Barnarda, ale tentokrát to beru a řvu do světa to bezmocné slůvko "help" s klukama jako jsou Swifty a Arbor. Jejich hereckým představitelům jsem věřila každé slovo, pohled, city, ránu pěstí, byli neskutečně výborný. Lepší čtyřka a možná půjdu časem ještě výš...... (06.10.2015)

Neskutečně depresivní, bohužel tím špatným způsobem - vůbec mi nezáleželo ani na jedné z postav. Kluci to zahráli opravdu dobře, to se jim musí nechat. Jeden neskutečně iritující parchant, který věčně kašle na léky a na lidi kolem sebe, druhej neskutečně naivní měkkejš. Vývoj jejich postav tu načtrnutý je, ale stejně tak bych mohl sledovat ty jejich koníky, jak devadesát minut závodí někde na silnici, pronásledováni britskou chátrou nejhrubšího zrna u které platí, že co člověk, to extrémní příklad individua z pracovní třídy. Ale ne, byl jsem nucen sledovat devadesát minut sbírání kovu, hádek mezi puberťáky, hádek mezi rodinnými příslušníky, hádek mezi sběrači kovu.. A to i přes to, že díky jednomu přibližně třicetivteřinovému záběru asi ve dvacáté minutě každému vnímavému divákovi dojde, k čemu se tu schyluje. Jedinou emotivní scénou je ta úplně poslední, a to je bohužel pozdě. (09.01.2015)

Naprosto odzbrojující drama ze života white trash, tedy bílé sociální spodiny. Režisérka Clio Barnardová opravdu fenomenálně, vezmeme-li v potaz, že jde o její celovečerní debut, navazuje na předlouhou tradici britského sociálního dramatu a svůj ženský úhel pohledu otiskuje právě v příběhu zaostřeném na dětského hrdinu a dětský svět . I ty nejhorší věci zachyceny z perspektivy předadolescentního dítěte získávají totiž oním naivistickým úhlem pohledu zvláštní, možná ještě bizarnější rozměr. Neúprosně syrová sonda do života malých zlodějíčků kovů, kteří se sami nejsou schopni vymanit ze začarovaného kruhu sociálního vyloučení a jen opakují chyby svých rodičů, naprostá predestinace prostředím, v němž žijí a vyrůstají, je dokonale vykreslena přesnou režií a výjimečným vedením herců, zvláště pak těch dětských. Tak famózní a přesvědčivý výkon, jaký podali oba dva ústřední dětští představitelé, jsem už dlouho neviděl, jejich přesné typové zařazení a vývoj charakterů je brilantně zvládnutý. Paní režisérka měla nejen při castingu více než šťastnou ruku. Nešťastné dětství, samota, sociální vyloučení, nefunkční rodinné vazby, citová frustrace, to vše funkčně zastřešuje motiv sevřených dlaní, s kterým se během filmu opakovaně pracuje a který přináší v samém finále zajímavý vývoj práce s katarzí. Clio Barnardová ale ani tehdy nesklouzla k citovému vydírání, nepřichází žádná emoce vzdouvající hudba, jen ticho a syrové ruchy. Charakteristickým je pak zvuk bzučení drátů vysokého napětí, který vhodně dokresluje industriální ladění snímku. Zvláštní sílu mají výjevy střetu dvou nekompatibilních světů - koně v postapokalyptické krajině rozvaděčů vysokého napětí, uprostřed industriálních scenérií ve sběrně kovů, vůz tažený koněm vprostřed městské dopravní špičky. Jako by se potkal středověk s 21. stoletím, západní Evropa s Balkánem. (Motiv koně v kontrastu s industriální periferií a nedospělý hlavní hrdina spojuje Sobeckého obra s dalším výrazným sociálně laděným britským snímkem nedávné doby Fish Tank) Bezvýchodné sociální drama ze severu Anglie, které pojmenovává cosi, co má zjevně univerzální platnost a může platit kdekoliv na kontinentě, podobné příběhy se odehrávají i u nás (otázkou je, proč se o nich netočí stejně naléhavé a kvalitní filmy). Obr, překážka která člověka přerůstá, smutně metonymický název poplatný dětskému vidění světa. (08.05.2014)