Umění tančit v dešti

No, trhá mi to trochu srdce, protože jsem upřímně nečekal, že budu zrovna této dramedii s pejskem dávat jednu hvězdičku, ale, ty vogo, tohle byla jak příručka sentimentu pro začátečníky od A do Z. Jsem ten poslední člověk, kterému by vadily klišé srdceryvné dojáky, ale toto bylo teda už fakt příliš i na mě. V tom filmu byly snad všechny základní radosti i strasti života, které si jen dokážete představit ve zrychleném módu - a ještě k tomu s naprosto nepřirozenými americkými dialogy až to trhalo uši. Tím pádem naprosto plytký dojem bez emocí. Třeba takové podobné Psí poslání je podle mě úplně někde jinde a dost mě překvapuje, že zrovna ČSFD uživatelé hodili tenhle film do červena... to asi jedině opravdu kvůli tomu pejskovi nebo nevím... :) (01.11.2020)

To je nejaká nová móda robiť POV filmy z pohľadu psa? (Dosť mi to pripomínalo koncept psieho rozprávača z filmu A Dog's Purpose). Myslím, že tento film aj sám o sebe mal potenciál byť zaujímavým a epickým, a vôbec k tomu nebola treba táto psia esencia (no možno je to aj preto, že nie som zrovna fanúšik psov). OK, uznávam, že niekoľko scén bolo vtipných či nápaditých, zopár aj dojemných, ale aj tak mi tento typ "rozprávača" moc nepasuje. Ako som už povedal, scenár a postavy boli aj bez toho vcelku fajn a film mal naozaj slušný spád. Aj keď to nebolo nič prevratného, ale tie večné dilemy Dennyho dosť pomohli držať epiku filmu nad hladinou. Ten záver, také mierne trápne klišé (kľudne by sa to obišlo aj bez toho). (11.11.2019)

Věděl jsem, že budu brečet a taky že jo. Sice se jedná o běžný, velmi jednoduchý film popisující život jednoho psa a jeho rodiny, je však nenásilně a vřele doplněný o filozofické otázky o smyslu života, jeho naplnění a o životě po něm. Navíc je do něj velice silně zakomponován prvek závodění, který sice občas postrádá jakési ukotvení v realitě, přesto je s ním nakládáno jako s obrovskou životní vášní, která člověka naučí nic v životě nevzdat předčasně. Obecně mě v drtivé většině filmy, které jsou vedeny vypravěčem nějakým způsobem ubíjí, v tomto filmu jsem byl rád za každou větu, kterou skrze hlavního protagonistu Kevin Costner pronese. Navíc se jedná o jednu z nejlépe napsaných postav letošního roku, která se zebe sype citáty, jež by se z fleku dali tesat do kamene jak na běžícím pásu, z čehož je vidět, že se jedná o knižní adaptaci. Zhruba ve druhé třetině pak přichází emocionální ždímačka, kterou naruší trochu slabší podzápletka. Závěrečná část je pak vykonstruována naprosto perfektně, přitom bez prvoplánové scény, kterou by člověk čekal, namísto ní, film končí daleko chytřeji, což mě přinutilo k hodnocení plánovaných čtyř tu pátou hvězdu přidat. „There's no dishonor in losing the race, there's only dishonor in not racing because you're afraid to lose.ׅ“ 9/10 (10.11.2019)

Možná kdyby ten pes držel hubu.... Jsem pejskař od chvíle, co mě přinesl čáp. Když jsem měla sedm dnů, už mi nekompromisně asistoval v postýlce neodbytný foxteriér, kterého děda vyhrál u piva v kartách a to psisko se ode mě nedalo zahnat. Aby do postýlky neskákal s rozběhem, raději ho ke mně dávali sami. Neschvaluji, k mým sotva narozeným dětičkám by takhle pes nemohl, ale co už. Nestalo se mi nic, zato byly zuřivě povrčené a pochňapané všechny zvědavé tety sousedky, které se upocené přichvátaly na moji maličkost zvědavě podívat. Asi ve čtyřech letech jsem dala ve známost, že si Alana vezmu za muže. Nevěřili mi, ale já si dobře vzpomínám na své odhodlání a vztek, že se mi kvůli tomu vysmívají. No ale měli pravdu. I jeden velký, starý, zkušený tatranský medvěd to viděl jinak. Na duo dorážejících salašnických psů, ke kterým byl můj vyvolený odeslán na dvoutýdenní "prázdniny", když se jelo do lázní, vytasil drápy a v mžiku bylo po čuvačích i po mém nastávajícím. Taky po mém, dosud celistvém dětské srdci. Pochopitelně mě tedy kdejaký film s oddaným hafanem dokáže potěšit, ovšem osobně preferuji nejlepšího přítele člověka jako tvář němou a intuitivně jaksi neočekávám, že pečlivě vybraného čtyřnohého hrdinu přejede s přehledem třeba taková Amanda Seyfried. No ale stalo se. Dva filmy Simona Curtise mám moc ráda, do třetice mu to u mě nevyšlo, přestože se jedná o film takový ten "pěkný", líbivý, lidský.. Milo je fajn, upoutal mě v Tohle jsme my a těším se, že bude vidět víc. Amanda mě skutečně dojala, (..výrazně se na tom podepsala opět osobní zkušenost a vzpomínky na kamarádku, po které mi zbyl taky jen ručně malovaný hedvábný šáteček, který jí v těžkém boji zdobil krásnou tvář s velkými zelenými kukadly. Čili tady jsem si "své" niterné bolesti odžila v slzách znovu), ale celkově mi snímek připadal spíš jako mix všeho možného od benzínu, přes granule až po plenky, včetně silného dojmu, že se na hafana zvesela a neustále totálně sralo, kdy bylo zatěžko čtyřem lidem z rodiny zavolat známým z autodílny, že je pesan sám, ať se o něj kámoši postarají, a tak byl milý Enzo třeba přes dva dny zavřený bez vody a žrádla doma sám... No ale tak nakonec se projel ve fáru na okruhu a bylo vše, veškeré, letité odpuštěno. Jak prosté. (23.09.2020)

Je to hloupě sentimentální, přeslazené a zavalené antropomofrismem. Přitom knížka prý byla fajn. Přes pár vtipů týkajících se psů je to na mě moc těžkopádné. Amanda Seyfried ale udělala skvělou práci , když zde ztvárnila báječnou milující podporující manželku. Kevin Costner jako ENZO je také výborný. Milo Ventimiglia je hodně emocionální. Celkově film na mě udělal dojem jako by ho natočil Walt Disney na konci 50., nebo v 60. letech. Přes to, že příběh je laciný a ubohý, tak většinu diváků asi rozněžní. Mě se líbila písnička Olivie Newton John. (19.04.2020)