Chybějící obraz

Ideově upomíná na Valčík s Bašírem. Ve vzpomínkovém dokumentu si tvůrce vypomáhá animací, v tomto případě nezvyklou statickou řezbářskou prací, s níž dokáže vytvářet ilustrativní obrazy podporující vlastní slova, i když někdy, když je zasazuje do dobových černobílých záběrů, začnou barevné figurky působit nepřirozeně. Ale takový Pol Potův jakože komunistický režim v Kambodži byl. SVou cenu má i rámující téma "chybějících a trvalých obraz", které v naší paměti buď absentují (jelikož je smyl příliv času a hrůz), nebo setrvávají. (03.07.2013)

Spíš než dokument se jedná o filmový esej a osobní zpověď režiséra, který vypráví svůj životní příběh. Obrazové záznamy z nechvalně proslulých vražedných polí Rudých Khmerů téměř neexistují nebo zmizely, Rithy Panh je tedy musí nahradit svými vzpomínkami, které jsou ztvárněny vyřezávanými figurkami. Přeživších z vražedných polí je málo, většina z otrocky pracujících skončila v hromadných hrobech tak jako figurky skončily na konci filmu v krabici. Nepodbízivá, formálně neotřelá, promyšlená a silná výpověď. (04.07.2013)

Tíživé téma, film o poznání méně... Výmluvná rekonstrukce vlády Rudých Khmerů v Kambodže. Není třeba je představovat, jejich pověst hovoří za vše. Jako kdyby si toho byl autor vědom a obrátil tradiční optiku – výrazně osobní dokument se spolehl na dobové záznamy v menší míře, než je zvykem. Režisér Rithy Panh odmítl věrohodnost obrazových materiálů a vyřezal sošky protagonistů. Rozmístil je do miniaturizované oblasti Kambodže, kde následně popisuje jejich trýzeň. Vemlouvavý a emotivní hlas „svědka“ pravděpodobně každý neocení, vyžaduje totiž alespoň zlomek zájmu o problematiku, jakou má Panh. Vyprávění o jednotlivcích je pozvolné, nepříjemně mrazivé a stále značně abstraktní (sošky nesdělí každý pocit, vypravěč však ano). Kontext převzetí moci Rudých Khmerů je zmíněn okrajově a zajímavostem (hraná propagandistická tvorba Rudých Khmerů) se nechce Panh věnovat skoro vůbec. Trauma, které přímo kape z popisu daného období, se bohužel stává určitou pastí. V závěru naznačí vypravěč Panh ještě silnější zainteresovanost, proti níž se stěží může cokoli namítat. Platí ovšem, že pro seznámení s problematikou není Chybějící obraz příliš vhodný. Zda je to správně či špatně, nechávám otevřené. (MFFKV 2013) (06.07.2013)

První příspěvek do hlavní sekce Světový film letošního ročníku Cinema Mundi vidělo v kině Art 19 lidí... Hermína Týrlová by z nového projektu Rithy Panha měla jistě radost. Moc povedená animace (tedy hliněné figurky lidí a hlavně jejich nasnímání), naprosto skvělý zvuk, u něhož si klidně umím představit nejvyšší světové metály. Že se jedná o dokumentární film vůbec nevadí, prolínání archivních materiálů, modelů a současných záběrů se skvěle doplňuje i s průvodním francouzských komentářem Randala Douca. Není to film, u kterého se budete napětím držet rohů sedaček a nohama dřít do podlahy, ale způsob, jakým Rithy Panh dovede dramatizovat moment a současně kontinuálně vyprávět svůj autobiografický příběh, se mi moc líbil. Cinema Mundi, 2014. (27.02.2014)

První, čím tento "dramatický" a emocionálně zainteresovaný dokument zaujme, je vizuální zpracování - střídají se jak klasické hrané záběry, archivní, dobové černobílé záběry, tak statické obrazy z vymodelovaného prostředí a poskládaných figurek symbolizujících právě popisovanou situaci. Myslím, že je to trochu kýčovité, není v tom jasný řád. Nehybné obrazy značně zpomalují tempo vyprávění, přičemž to samotné už je vedeno ve velmi vláčném, polobásnickém duchu. Autor nemá ujasněno, zda chce přednášet fakta, subjektivně vzpomínat, či snově polemizovat a filozofovat. Výsledek připomíná dort pejska a kočičky, působí stejně zajímavě jako v jiných částech nudně... 4/10 (05.07.2013)